Mezi ledem a zemí

2. Ehm...Jízdní řád?

Tak zaklepu a po vyzvání vstoupím.

 

Ředitel vypadá, že nejspíš dostane infarkt. Je to postarší elegán v obleku s tmavě fialovou kravatou. Šedivé vlasy má na hlavě mírně zježené, asi hrůzou. Ani se mu nedivím. ,,Dobrý den!‘‘ pozdravím a pokusím se o úsměv. ,,Dobrý den.‘‘ pozdraví mě po chvíli ticha a dál mlčí. ,,Já jsem Lukáš Podskalský a mám k vám nastoupit.‘‘ s námahou ze sebe vysoukám větu.,,Do 9.A.‘‘dodám. Ředitel se chvíli tváří pěkně nepříjemně (nejspíš čekal, že jsem nová paní na úklid) a pak se přehrabuje v šuplíku. Vytáhne složku a důležitě v ní listuje. Nejspíš najde to, co hledal, protože složku zavře a důležitě uklidí zpátky do šuplete. ,,Přišel jsi pozdě a vypadáš trochu... nezvykle?‘‘řekne s otazníkem na konci věty. Kývnu. Možná čekal moje vyjádření, ale má smůlu. ,,No dobře, pojď za mnou.‘‘ ukončí ticho mezi námi. Sejdeme o patro níž dojdeme k nějaké třídě. Říďa důležitě zaklepe a vleze dovnitř. Důležitej až za humna, pomyslím si. Slyším šoupání židlí, jak všichni vstávají. ,,Dobrý den‘‘pozdraví ,,vedu vám nového spolužáka.‘‘ oznámí veledůležitě a kývne na mě. Vejdu dovnitř.

Nemám chuť odlepovat oči od podlahy. Čekám posměšky. Nic. Je ticho. Pozdravím a zvednu hlavu. Za mnou je tmavě zelená tabule, vlevo mám dveře, vpravo okna, před sebou své spolužáky a naproti…PROBOHA!!! Kterýho vola napadlo dát naproti tabuli zrcadla?? Jestli jsem měl pocit, že vypadám blbě, jenom se prohloubil. Krátké tmavě hnědé vlasy mám zplihlé, slepené bahnem a kape z nich voda. Vlastně jsem mokrej úplně celej. Jen do půli lýtek má na džínách hnědý pás bahna. Výborně, to jsi zabodoval, pomyslím si v duchu a mám chuť do něčeho (někoho) kopnout.

Ženština stojící u tabule (ano, učitelka) se na mě důvěrně culí a říďa přešlapuje. Moji drazí spolužáci na mě civí a já studuju brouka na podlaze. No, to tu máme veselo. ,,Lukáši můžeš si sednout vedle... Čeňka.‘‘ řekne učitelka. Hurá, útokem beru místo v zadní lavici.

Mezi tím, co se říďa loučí sáhodlouhým proslovem, Čeněk do mě šťouchne: ,,Nazdar, Já jsem Čeněk.‘‘ Jako bych to před minutou neslyšel. ,,Hm, Lukáš.‘‘představím se a stisknu nastavenou ruku. Chudák kluk, když se jmenuje Čeněk. No jo. Vesnice. Ředitel se vytratí a už nám tu zbyla jenom učitelka. Naštěstí už do zvonění zbývá jen pár minut. Má nás na Zeměpis. Donutí Aleše (hubeného kluka s pískovými vlasy) najít na mapě Beskydy a uzavře hodinu.

Následuje dvouhodinovka tělocviku. ,,Jelikož ještě nemrzne, využijem toho a půjdem si ven zaběhnout 1500m.‘‘sdělí nám bez okolků tělocvikář. Jdu s klukama  do šatny a převléknu se co nejméně nápadně do tepláků a trička. Modlím se ať si modřin nikdo nevšimne. Prozatím je mé přání splněno. Na tělocviku se snažím zaběhnout průměrně. Nechci vyčuhovat. Hodiny míjí hodiny. Ne že bych se nudil. Na obědě na Čeňka hodila Markéta omylem rajče, takže jsem se připojil k všeobecnému veselí a odstraňování rajčete z Čeňka. Jen jsem nepochopil, jak někdo může omylem hodit rajče.

Z následného chování, jsem vydedukoval, že spolu ti dva chodí. Celou cestu k společné autobusové zastávce zastavovali, pro polibek. Ač mi tahle škola připadala, čím dál tím divnější, musel jsem uznat, že své kouzlo má. A začínal ve mně hlodat pocit, že se mi tu snad bude i líbit. Sice jsem si to nechtěl připouštět, ale začínal jsem být vděčný. A těšil jsem se domů.

Zatím jsem bydlel sám, jelikož už mi bylo patnáct. Máma měla zůstat ještě do soboty v nemocnici a podle sociální pracovnice, jsem byl odkázán na pomoc prarodičů. Kdyby věděla, že prarodiče odsud bydlí nejmíň 200km a já si ani nepamatuju, kdy jsem je viděl naposled. Takže sám doma.

Došel jsem k vlaku a namáhavě vzpomínal, kterým, že se to dostanu domů. Sakra, neměl by tu být někde jízdní řád? Porozhlídnu se po unavené zastávce. Najdu papír přilepený, pod titěrným názvem ‚Jízdní řád‘. Jenže… tady jsou evidentně zařízení trochu jinak, než si pamatuju z Prahy. Seznam zastávek a nějaká čísla, no kdo se v tom má vyznat.

Zoufale si povzdechnu. Už se tam snažím něco vyčíst minimálně 10 minut a furt nic. Grrr… ,,Hledáš něco?‘‘ ozve se za mnou hlas. Zbrkle se otočím a neznámého málem přetáhnu batohem. Nebo spíš neznámou. A celkem hezkou. ,,Ehm, co?‘‘ vyhrknu. ,,Kam jedeš?‘‘ zeptá se mě ta holka. ,,Domu.‘‘ snažím se znít jako frajer. K mému nepříliš velkému překvapení mi to bohužel nejde. ,,A kterym spojem?‘‘ ptá se dál. ,,Ještě nevim.‘‘ odpovím jí. ,,Aha.‘‘ usměje se. V tu chvíli přirachotí nějakej vlak. ,,Já jedu timhhle.‘‘ řeknu i když netušim. ,,Já taky.‘‘odpoví a nastoupíme. Na poslední chvíli přistoupí nějaká její kamarádka a tak si povídaj spolu. Když uslyšim, že asi po třech zastávkách hlásí tu mojí, oddechnu si. Zvedám se, že vystupuju a chci se s holkou rozloučit. Jenže ona se evidentně chystá vystoupit taky. Zamračím se. Nelíbí se mi, že o mně bude vědět tolik. Čím víc o vás lidi vědí, tím víc vám můžou ublížit. A taky že ublíží. To už jsem si otestoval. Od vlaku ujdu jen jdu pár kroků, když v tom slyším, jak na mě někdo volá: ,,Lukáši, počkej.‘‘ Otočím se a vidím, jak se za mnou žene ta holka. Jak zná moje jméno? Já totiž neznám to její ani omylem. ,,Já jdu stejným směrem.‘‘ řekne zadýchaně ,,ale zpomal, nestačim ti, máš moc dlouhý nohy.‘‘ . Zasměje se. Zvolním tempo, i když se mi s ní moc jít nechce. Je až moc veselá. Trochu mě to deptá.

,,Můžu se tě na něco zeptat?‘‘ Zvedne ke mně tázavý pohled. Hm…Ne, myslím si, ale nahlas řeknu: ,, Jo, asi jo.‘‘. ,,Ty ses ráno koupal v bahně?‘‘. No, ha ha ha, doufám, že se pobavila aspoň ona, když já teda ani omylem. ,,Ne, šláp jsem do louže, do tý velké u vlaku. A taky se tu objevil lokální mrak.‘‘ odpovím a snažím se znít aspoň trochu mile. Usměje se. Už mi s tim svým úsměvem pěkně leze na nervy. ,,Karlíííííí!!!‘‘ uslyšíme příšerný nadšený jekot. Vzápětí je ta holka obsypaná hordou malejch děcek. ,,Ahoj berušky, už vás jdu vyzvednout nebojte.‘‘řekne jim holka a obrátí se mě: ,,Promiň už musim.‘‘ nasadí evidentně profesionální omluvný úsměv. Kývnu a jdu domů. Konečně jsem se jí zbavil. Třikrát sláva.