Mezi ledem a zemí

5. Samaritán

,,Ahoj.'' pozdraví mě už snad desátý, mě neznámý člověk. ,,Jo, ahoj.''odpovím nepříjemně. Od mého prvního hokejového tréninku tady, uběhly tři dny. Přesto se ve mě střídají hlasy: Ten první iracionální, pudový, útočný tvrdí, že to je sotva pár vteřin, co jsem se trefil do místní brány. Ten druhý, přemýšlivější a racionální mi říká, že k takové změně, jsou potřeba týdny, spíš měsíce možná i roky. Všichni mě zdraví, každý se na mě směje. Učitelé mi pomáhají u zkoušení a i při testu doplní chybějící myšlenku. Ještě to nejsou ani dva měsíce, co se mi děl přesný opak. Všichni se mi vyhýbali, ozařovala mě aura strachu. Kdo nechtěl dostat na budku vyhýbal se mi. Učitelé mě považovali za rušivý prvek. Nenáviděli mě.

,,Ahoj.'' pozdraví mě další tentokrát dívčí hlas. Zvednu oči z podlahy, do které je mám už jen ze zvyku zabořené. Karla. Alespoň jedna věc se nezměnila. Pořád za mnou leze a já jí nemám pořád ještě rád. Kývnu hlavou, nechce se mi s ní mluvit, a zbaběle zdrhnu do jídelny na oběd. Jakoby mi už teď nebylo předem jasné, že pokud bude chtít potkáme se u vlaku. Nacpu do sebe špagety a jdu na vlak a tam...překvapivě prázdno. Nikdo nikde. V duchu se zaraduju.

Vystoupím z vlaku a jdu domů. Trénink mám až za dvě hodiny, takže se můžu válet. Moje cesta vede kolem místní sámošky. Mám pocit, že za sklem vidím Karlu, tak přidám do kroku. Za zády uslyším příšerný vřískot. Otočím se a spadne mi brada. Stojí tam Karla ověšená, jestli dobře počítám, pěti dětmi. Jedno jí vyrazí z ruky igelitku s nákupem a je slyšet křupnutí vajec. ,,Adame!'' vykřikne Karla ale spíš bezmocně, než doopravdy rozzlobeně. Měl bych se sebrat a utéct ale přesto udělám pravý opak. Udělám pár kroků směrem k ní a igelitku seberu. Zvedne oči, jako by si mě všimla teprve teď. Protože má plné ruce, doprovodím je o ulici dál, kde bydlí. Kde se ve mě to samaritánství bere? ptám se sám sebe. Otevřu jí dveře a horda dětí se nahrne dovnitř. Scházej ze sebe bundy a botičky a vyběhnou do horních pater. Tomu nejmenšímu Karla pomáhá a ten do ní pak vzteky kopne a uteče nahoru. I když Karlu nemám rád, teď je mi jí líto. Upřímě líto. Sbírá bundy a má přitom strhaný výraz. Přesně takový, jako měla moje máma, když jsem jí zlobil.

Mám pocit, že se ve mě něco láme. Sám sebe se snažím přesvědčit, že jí nemám rád. Že bych se měl, co nejdřív sebrat a vypadnout. Ale nějak mi to nejde. Nemůžu si dát dohromady tu přehnaně vysmátou, otravnou, vlezlou holku a tu strhanou...maminu...?! Moment! ,,Ty jsou všechny tvoje?" vypálím na Karlu bez rozmyšlení. Pokrčí rameny a věší bundy. ,,Kolik ti je?" zeptám se. ,, Jsem s tebou v ročníku," odsekne ironicky ,,tak hádej." Vzápětí zalapá zděšeně po dechu a pak se k mému překvapení rozesměje. Ale tenhle smích je takový jiný. Možná upřímější nevím. To ale nic nemění na tom, že nechápu čemu se směje. ,,Ty sis myslel že..." zasměje se ,,...,že jsem jejich máma." zasměje se znova a tentokrát se k ní přidám malým úsměvem. ,,Ty se usmíváš." přestane se smát. ,,No jo asi." řeknu. A pak se protrhne igelitka.

Na zem se vysypou zbytky vajíček, rajče a protrhne se pytlík s moukou. Instinktivně se sehnu. Podjedou mi nohy. S mojí pomocí praskne i krabice mlíka a spolu s moukou to vytvoří nechutnou hmotu, která se mi rozpatlá po džínách i po triku. Karla na mě chvíli civí a pak začne sbírat poslední celá vajíčka. Pak se sehne pro protrženou igelitku a sesbírá to, co se dá zachránit. Otočí se a odejde. Pak vystrčí hlavu z místnosti: ,,Mám vás jít zvednout, Vaše Výsosti?" ,,Ne dobrý." odpovím zblble a zvednu se. Vzápětí uklouznu a při pádu se parádně praštím o botník až mi do očí stoupnou slzy. Ale já přece nebrečím. NIKDY. Spolknu slzu a zvednu se. V rameni mi škube.

Přiběhne Karla a podívá se na mě. Odloží kýbl i hadr a sáhne mi na rameno. I když se strašně snažím unikne mi ze rtů syknutí. ,,Dám ti na to led." určí a vede mě do kuchyně. Z mrazáku vytáhne kus masa v igelitovém pytlíku a podá mi ho. ,,Co je to?" zeptám se. Najednou jsem strašně unavený. Nic se mi nechce. ,,Myslim, že hovězí."zakření se. ,,Sedni si a chlaď si to." řekne a odejde. Po chvíli slyším, jak vylejvá kýbl a ždíme hadr. Vrátí se do kuchyně a sundá mi z ramene hovězí. Ruku až po rameno mám komplet promrzlou, takže mě její opatrné prsty málem popálí. ,,Já...,no možná to bude znít blbě ale...sundal by sis to triko?"zeptá se opatrně. Zděsím se: ,,Ne.'',,Já tě neukousnu, jenom chci se podívat na tu ránu. A teče ti krev!". Poslední větu málem vykřikne. Hořce se usměju. Kdyby věděla kolikrát už mi tekla krev.