Mezi ledem a zemí

18. Otázky... a odpovědi?

Trvalo 14 dní, než se Karla uráčila dostavit do školy. Dva dlouhé týdny přemýšlení, co by kdyby.

A teď tu seděla. Na Čeňkově místě v MOJÍ lavici. Nohy mi ztuhli a odmítli pokračovat v chůzi. Až dloubnutí do žeber od neznámého ''dobrodince'' mě donutilo se pohnout. Čeněk na mě zamával a dál se věnoval jistě zajímavé konverzaci s Markétou. Zamilovanej debil. Nechá mě napospas tý... no prostě Karle.
,,No tak Lukáši, hodláš strávit život mezi dveřmi?'' podívá se na mě zeměpisářka.
Zavrtím hlavou a pohnu se z místa. Nešťastně se sesunu k sobě na židli. Vedle Karly. Ta na mě vrhne pohled Ahoj-co-ty-tady-děláš-kde-ses-tu-vzal a pak zaujatě pokračuje v čmárání do sešitu.

Úča nás vyzve, aby jsme se posadili a začne se, jako obvykle, mordovat s počítačem. Napadne mě, že mám vlastně skvělou příležitost, zeptat se nenápadně Karly, kde se sakra ty 3 týdny flákala. Ne, že by mi do toho něco bylo.

,,Kdes byla?'' pošeptám jí.
,,Kdo? Já?'' zvedne ke mě nechápavě ty svoje veliký oči.
,,Ne, ta za tebou.'' odseknu.
Pokrčí rameny a obrátí svojí pozornost ke katedře, kde se učitelka marně pere s jakýmsi výukovým programem. Čekám, až se uráčí odpovědět. Nic. Holky jsou děsný.
Nenápadně jí kopnu pod stolem, aby se na mě podívala. Grimasa v jejím obličeji mě upozorní, že to zas tak nenápadný nebylo. Kruci. Jsem. Dement.

,,Doma.'' ozve se vedle mě tichý šepot.
,,Cože?'' nechápu pro změnu já.
,,Že jsem byla doma.''
Učitelce se podaří nahodit program, takže začneme popořadě chodit k počítači a posouvat města k tečkám na mapě. Ostatní by to měli pozorovat na projektoru, ale nikdo to nevnímá. Když přijdu na řadu, posunu na svoje místo Pardubice. Trefa. Karla dostane Olomouc. Pak přijdou na řadu další tři lidi a program se sekne.

,,Tři týdny?'' zeptám se Karli se zájmem.
,,Co?''
,,Si byla doma.''
,,Jo.''
Počítač se rozhodne spolupracovat. Na řadu přijde Čeněk. Nacpe Plzeň kamsi do Slezka a počítač rezignuje. Zhasne. Úča se zvedne, vrhne na Čeňka pohle ty-zmetku-jeden a odejde ze třídy se slovy: ,,Já se vrátím, buďte zticha.'' Pochybuju, že jí někdo slyšel.

,,Tys byla nemocná?'' nakloním se znova ke Karle.
,,Ne.''
,,Ne?''
,,Ne.'' odsekne trochu důrazněji, než měla v úmyslu.
,,Jako že ti nic nebylo?''
,,Ne, ty mentále, přejela mě koloběžka.''
,,Jak jako?'' ptám se jako idiot, než mi dojde, že si dělá srandu.
Protočí panenky. Asi jsem jí naštval.
,,Tak sory.'' omlouvám se.
,,To máš fuk.'' mávne rukou.
,,Hmm.''

Debata je asi u konce. Zbytek dopoledne na mě nepromluví. Brebentí si něco s kudrnatou holkou před námi, jejíž jméno nepovažuju za podstatné.

Čekají nás ještě dvě hodiny odpoledky. Výtvarka - ble. Jediný, co jsem kdy nakreslil, byl kosočtverec na záchodech na stadionu. Na základce se výtvarka moc nehrotila, učitel našim výtvorům říkal jeskyní umění.
Do třídy přijdeme s Alešem jako poslední, byli jsme si celkem šestkrát přidat. Aleš si sedne na svoje místo a já se zoufale rozhlížím po třídě a hledám spásu. Nechci vedle ní sedět. Prostě nechci.
Jenže nemám na výběr.

A tak zapadnu do lavice ke Karle a sednu si co nejvíc na kraj, téměř na roh lavice. Periferně si všímám, že Karla zvedá obočí, ale nic neříká.

Takže když zvoní na konec druhé hodiny, na nic nečekám a vyřítím se ze školy, jako by mi šlo o život. Na zastávce nastoupím do vlaku a modlím se, aby nikdo nepřistoupil. Obzvlášť ne Karla.
Chvíli přemýšlím, kde se to ve mě vzalo. Ten odpor k ní. Ještě tři týdny zpátky jsem se s ní docela bavil, dokonce jsem byl ochotný připustit, že není zas tak otravná... ale co se vrátila do školy ( i když od té doby uběhlo asi 6 hodin) mi vadí. Děsně mi leze na nervy.

Vystoupím z vlaku a rozběhnu se směrem domů. Nedívám se na cestu a zakopnu. Je to parádní šlupka, udělám kotrmelec a z pootevřeného batohu se všechno vysype na zem. Ještě že dneska není tréning, myslím si, když se ozve natlučené koleno a z rozedřené ruky mi začne téct krev. Sbírám ze země rozmočené sešity a učebnice, které se rozlétly do všech stran. Otočím se, když uslyším kroky a věci se mi málem rozsypou znova.

Karla sebere ze země můj penál, o kterém jsem ani netušil, že ho mám v tašce, a který se nějak záhadně ocitl skoro deset metrů za mnou. Beze slova mi ho podá a pomůže mi sesbírat ostatní věci.

,,Dík.'' vymáčknu ze sebe, když mám všechny věci zpátky v batohu.

Kývne hlavou a dáme se do pohybu. Najednou mi její přítomnost není nepříjemná.

Nadechne se, jako by chtěla položit zásadní otázku, ale neřekne nic, jenom tiše vydechne.
,,Co?'' zeptám se.
,,Ty se naštveš, když se tě zeptám.'' odpoví opatrně.
,,I to je možný.''
,,Já jenom... jenom jsem se chtěla zeptat..'' podívá se na mě, jako by chtěla svolení a já nepatrně kývnu.

,,Kdo je Lenka?''