Mezi ledem a zemí

14. Máma

,,Kdy přijde tvoje máma?'' prolomil jsem ticho. Irenu jsem fakt vidět nepotřeboval.

Karla se na mě podívala, jako bych jí bodl nožem do zad. Nemusím být psycholog, abych pochopil, že jsem jí ublížil.

,,To byla pěkná podpásovka.'' odpoví prázdně.

Nepochopil jsem to. Zavrtím hlavou a upřu na ní nechápavý pohled.'

,,Ty si to neviděl? Tebe to nenapadlo?''

Zavrtím hlavou a připadám si jako úplně dutý ignorant.

Chvíli mlčí. Pak se jí objeví na čele vráska: ,,Ty sis myslel, že Irena je moje máma?''

,,A není?'' zmůžu se na odpověď otázkou.

,,Ne a nikdy nebude.'' odsekne Karla.

Zalepí mi čelo náplastí. ,,Tahle je sice na koleno, ale nic tak obřího v lékárničce už nemám.''

,,Jasně, fajn,'' řeknu chraplavě ,,dobře.''

Podívá se na mě, jako by kontrolovala moje psychické zdraví a pak se nadechne: ,,Moje máma od nás odešla, když mi byly tři. Byla vystudovaná herečka, hrála v nějakým divadle v Praze. Když se poznala s tátou...'' Karle se zlomí hlas.

,,Nemusíš mi to vyprávět.'' řeknu.

Karla zavrtí hlavou, jako bych nic nechápal a pokračuje: ,,...Pak jsem se narodila. Máma mi dala 3 roky. Ona byla krásná, štíhlá, drobná... já už jako mimino vypadala jako obtloustlý kluk. Neměla jsem žádný vlasy. Ona měla nádherné měděné kadeře až do půli zad. A tak jednoho dne odešla. Prostě už nebyla.''.

Karle se po tvářích mihají slzy. Sakra, co se dělá, když holka brečí? Tohle bychom se měli učit, ne jak vypadá kalcit. Neohrabaně jí poplácám po zádech. Bože, já jsem dřevo.

Karla polkne a mluví dál: ,,Když mi bylo asi pět našel si táta Irenu, vzal si jí. Asi rok na to se narodil Petr, pak Markéta. Přestěhovali jsme se sem. Táta byl šťastný. Je šťastný. Ale... Irena mě nemá ráda. Prý tátovi ubližuji, když vypadám jak máma.'' vzlykne.

Sednu si a prostě ji obejmu. Je to divný. Lenka se na mě vždycky lepila, jak na moucha na sirup. Karla mi leží v náručí jako hadrová panenka. Znovu vzlykne: ,,A nejhorší na tom je, že já se mámě vůbec nepodobám...''.

Obejmu jí pevněji. Co já bych dal za to, abych se fotrovi nepodobal. Karla se mi ovine rukama kolem krku a zaboří mi hlavu do ramene. Vlasy jí voní po mátě. Pevně ji svírám.

,,Au, budu mít modřiny.'' vymaní se z mého sevření.

Modřiny. Bolest. Táta mlátí mě. Pak mámu. Ubližuje, protože nic jiného už neumí. Jsem mu podobný. Ublížil jsem.

Zmateně se zvednu ze studených dlaždic v koupelně: ,,Musím, musím už jít.''

,,Aha, jasně. Promiň.''

,,Ty se neomlouvej.''

,,Já myslela... nechtěla jsem brečet. Promiň...''

,,Přestaň se omlouvat.'' zakřičím na ní.

Seberu si svoje věci a jdu ke dveřím.

,,Počkej. Vždyť se nic nestalo, neudělal si nic špatně.'' zavolá na mě.

,,Ničemu nerozumíš! Vůbec nic nevíš!'' zařvu. Obuju tenisky a zbaběle uteču.

Běžím domů. Je to rychlejší než vlak. Sprintuju, nutí mě to nic nemyslet. Ale pak se mi začne točit hlava a znovu mám na jazyku sladko, takže musím zpomalit do chůze. A mozek mě donutí uvědomit si, co jsem udělal. Nejen, že jsem jí ublížil, ale ještě jsem na ni křičel. Tak jako fotr na mámu. Nic mi neudělala, ale já jí ublížil. Jsem kretén. Nejradši bych se šel někam zahrabat. Možná bych se tam měl vrátit, omluvit se. Jenže já jsem zbabělec.

Odemknu byt, ale otočím klíčem jen jednou. Jsem si jistý, že jsem ráno zamykal na dva západy. Opatrně otevřu dveře a v předsíni vidím pečlivě vyrovnané máminy boty. A sakra. Mamka přijela a tady je bordel. Úplně neskutečný.

Ale máma přijela! Docvakne mi. To znamená, že už je zdravá! Pustili ji z nemocnice. Všechno ostatní vypustím z hlavy. Odhodím batoh a vystřelím směr kuchyň, odkud slyším šplouchat vodu. Asi myje nádobí.

,,Mamí.'' vrhnu se jí kolem krku.

,,Lukášku!'' Obejmeme se. Stojíme v kuchyni hodnou chvíli. Mamka je stejná, jako si jí pamatuji, možná ještě hezčí. Je menší než já. Očí jí září radostí, pleť už nemá fialově bledou, ale úplně normální.

A já jsem tak rád, že ji vidím.