Mezi ledem a zemí

23. Naposled

Naštvaně to číslo sundám, když mi dojde... 172 ne 127! Nechám jídlo jídlem a znovu otevřu tu stránku s výsledky a málem zapomenu dýchat. ČÍslo 172 je nad čarou. Přijali mě.

Moje euforie mírně pomine, když otevřu lednici a vypadne na mě marmeláda, která mi připomene Karlu. A taky to, že jsme spolu od toho večera nepromluvili jediný slovo. S mírně povadlými koutky uklidím marmeládu zpět a lednici zavřu.

Pak už čas letí jak splašený, a najednou zničehonic, na mě v kalendáři vykoukne takové dvouměsíční nic. Prázdniny. Poslední den školy kráčím do třídy s povadlou gerberou v ruce a vědomím, že je to možná naposled, co je všechny vidím. Přece jenom většina z nich tu zůstává a já mizím. 

Ve třídě kývnu na Čeňka a sedneme si vedle sebe. Září jako sluníčko. Má jenom dvě dvojky. Na místní prumku (co já vím jakou) ho vzali bez příjmaček. 
,,Čus!''
,,Ahoj.'' pozdravím zpátky a gerberu opatrně položím na lavici. Nebýt té železné výztuhy (prostě toho drátu, který nejspíš železo nikdy neviděl) kolem stonku, by ta kytka byla už dávno na šrot. 
,,Za jak dlouho nás pustí domů?'' zeptám se Čeňka.
,,No... nejdřív bude mít nějaký kecy okolo, pak vyvolá ty, co maj samý jedničky a pak všechny ostatní. Do devíti snad vypadneme.'' povzdechne si Čeněk.

Začnu pochybovat, když učitelka promluví. Vypadá to na dýl. A taky, že je. Přes dvacet minut cosi povídá. Pak konečně začne abecedně vyvolávat ty, co mají samé jedničky. K tabuli jde nejdřív Čeňkova Markéta v mini šatech (má moc pěkný nohy) a další dvě holky. Pak vyvolá moje jméno. Trochu zkoprněle se zvedám ze židle a mířím k tabuli. Připomene mi to můj první den tady, taky jsem stál před tabulí a všichni na mě zírali. A to měli pádný důvod: Byl jsem mokrý jako hastrman, od bahna a v neposlední řadě jsem byl nový. Teď mám na sobě košili (dost nepohodlnou) a nový už taky dávno nejsem. Tak by mohli koukat třeba někam jinam, myslím si, když předávám učitelce nalomenou gerberu. Učitelka se na ní schovívavě podívá a odloží ji na stůl. Podá mi nevýznamný kousek papíru, který je vlastně zatím ten nejdůležitější papír v mém životě. Usměje se na mě a milosrdně mě propustí zpátky do lavice. Po mě už vyvolává ty s jednou dvojkou.
První člověk, na kterého se podívám, je Karla. Ona mi ale nevěnuje žádnou pozornost. Pak zničeho nic se podívá mým směrem a usměje se. Zírám s otevřenou pusou. Když ale bezhlesně naznačí ''strašná'', dojde mi, že se neusmívá na mě . Otočím se a všimnu si, že všechny ty pohledy a úsměvy patří Pavlovi, co sedí v lavici za mnou. Zamračím se. 
,,Oni spolu něco mají?'' zeptám se opatrně Čeňka.

,,Co? Kdo?'' překvapeně zvedá obočí, nad mojí otázkou.
,,Ale nic, nikdo, neřeš.'' zametu to chvatně pod koberec, když mi dojde, jak všeljak by se to dalo vyložit.

Čeněk chce nejspíš něco namítnout, ale učitelka ho vyvolá k tabuli, pro vysvědčení. Když se vrátí do lavice, vypadá to, že už na moji otázku dávno zapomněl.

,,Kam jedeš?'' zeptá se mě, když skončíme.
,,Jako jako?'' nechápu.
,,Myslím na prázdniny.''
,,Nikam.'' pokrčím rameny ,,Budu tady. Ty snad někam jedeš?''
,,K babičce. Na celý dva měsíce.'' odvětí.
,,A co Markéta?'' 
,,Ta jede někam k moři.'' 
,,To se jako celý dva měsíce neuvidíte?'' dojde mi.
,,Asi ne.'' odpoví prázdně. ,,Hele nechceš jít pitvat vztahy někomu jinýmu?''zasměje se.
,,Komu?'' směju se s ním.
,,Třeba Karle s Pavlem, vypadaj, že by uvítali odbornou pomoc.'' chechtá se Čeněk.

Vážně se chci zasmát s ním, ale je mi jako bych dostal pěstí do břicha. Karla si s Pavlem víc než jen povídá. Usmívá se na něj, namotává si vlasy na prst a vypadá šťastně. Stojí tak blízko u sebe- ... Nechci se na to dívat.

Rychle se rozloučím s Čeňkem a jdu domů. 

Prázdniny můžou začít. Heh