Mezi ledem a zemí

15. Prázdna

Děkuju všem, co vydrželi čekat tak dlouho ;)

,,Proboha, co to máš na čele? Ty si se pral?'' lekne se mamka.

,,Ne, já jsem jenom hrál.'' usměju se. ,,Trošku mi to podklouzlo. Pod tou náplastí je vlastně jenom menší odřenina. Neboj se.'' uklidňuju jí.

,,Aha.'' neptá se. Myslím, že bolesti už jsme si oba dva užili dost.

Na chvíli se mi zase vybaví Karlin zděšený obličej a jeho neskutečná podobnost s tím máminým, když ji fotr zmlátil.

,,Jsem ráda, že jsme zase spolu.'' dá mi mamka pusu na čelo. Musí si pořádně stoupnout na špičky. Jsem o dost vyšší než ona.

,,Pomůžeš mi utírat?'' zeptá se. Kývnu a beru do ruky utěrku. Mlčky vedle sebe stojíme v kuchyni, stačí mi, že jsme spolu. Bez Něj. Neměl bych, ale nedá mi to. Prostě se na Něj musím zeptat: ,,Co je s Ním?''.

Mamince se roztřesou ruce. Hrneček jí spadne zpátky do dřezu, jen to žbluňkne. Než stačím zareagovat, chvatně ho vyloví a její ruce získají zpátky ztracenou jistotu. ,,Zavřeli Ho.'' řekne a poslední slovo s odporem vyplivne. ,,Už nás nebude otravovat. Rozvod už taky proběhl, takže snad nebude problém.'' mluví s nenávistí. Udělá mi to radost. Dřív o Něm mluvila se strachem.

,,A co ty ve škole?'' změní téma. ,,Koukám, že k hokeji sis už cestu našel.''

Zatřepu hlavou: ,,Jak si to... poznala?'' překvapí mě to.

,,Máš na sobě starý hokejový oteplovačky, dres a za dveřmi si odhodil brusle.''zasměje se. No jo, máma. ,, A co ta škola?''
,,Je to tu fajn.'' odpovím. Nic víc říkat nechci.

V neděli pomáhám mamce vybalovat a rovnat věci do skříní. Moc toho nemáme, ale i tak to zabere celý den. K večeři mamka udělá UHO. Když jím asi osmý knedlík maminka povídá: ,,Tak mě napadlo... ložnice jsou tu dvě. A myslela jsem, jestli by jsme si to neprohodili. Já nechci spát v tý veliký posteli sama.'' poslední větu zašeptá. ,,Nevadilo by ti to?''

Desátý knedlík se mi zasekne v krku, ale přinutím se ho polknout: ,,Jasně že ne. Jenom teda musíme přenosit oblečení.''

Maminka kývne, je vidět, že se jí ulevilo.

Celý večer nosíme hromady oblečení sem a tam. Když je v půl jedenáctý všechno uklizený, osprchuji se a svalím se do postele. Po půl hodině zírání na strop pochopím, proč máma nechtěla spát v tý posteli sama. Je tu prázdno.

Hlavou se mi honí absurdní myšlenky. Musela ho strašně milovat. Máma fotra. A nejspíš i nenávidět.

Jednou jsem slyšel rozhovor dvou holek. Jedna brečela, ta druhá ji utěšovala. A ta první říkala, že toho kluka milovala, a že teď má pocit, jako by jí chyběl kus sebe samé.
Jestli to samé prožívá i maminka...
Jestli má v sobě kus prázdna...

Ale je možný někoho milovat, když vám ubližuje? S touhle myšlenkou usínám. Ráno mě probudí obvyklé zvonění budíku.

Máma ještě spí, takže ji nebudím. Vydám se na cestu do školy. Psychicky se připravuju na to, že Karlu potkám ve vlaku. Na její zastávce, ale nikdo nenastoupí. Polije mě ledový pot.... mohl jsem jí ublížit tak, že nemůže jít do školy? ....

V hrudi mě svírá podivné prázdno...