Mezi ledem a zemí

19. Proč?

Karla se spletla. Nejsem naštvaný. Mám pocit, jako by mi někdo dal sněhovou koulí do obličeje.

,,Kdo je kdo?'' ptám se, abych zamaskoval svoje zděšení a zároveň se ujistil, že jsem se nepřeslechl. Malá část mého vědomí mi připomněla, že je to nemožné.
,,Říkal jsi mi tak, když ses válel na gauči u nás v obýváku.''
,,Aha.''
Mlčíme.
Všimnu si, že jsme na místě, kde se naše cesty rozdělují. Podívám se na Karlu, abych se s ní rozloučil, ta místo ''čau'' zamumlá do šály, že půjde kousek se mnou.

Takže čeká na odpověď.

Napadne mě, že bych mohl zapírat, ale něco mi v tom zabrání.
,,Jedna holka..."
,,Hezká?". Že ji zajímá zrovna tohle.
,,Hezká? Sen každýho kluka." úkosem pohlédnu na Karlu, abych viděl její reakci. Netváří se nijak. ,,A taky pěkná mrcha."dodám potichu.

,,A tvůj?''
,,Můj?''
,,Jako jestli se ti taky líbila.''
,,Líbila? Byl jsem do ní blázen.'' zrudnu jako rak, když mi dojde, co jsem řekl.
,,Tys jí měl rád?'' zeptá se překvapeně.
,,Jo.'' zabručím, pořád ještě rudý.
,,Ty?'' vypadá, že jí překvapením obočí zmizí z čela.
,,Proč tě to překvapuje?'' divím se a cítím, že se mi vrací normální barva.
,,Nepřekvapuje.'' protestuje Karla.
,,Ale jo jo.'' hádám se s ní.
,,Ne ne.'' oponuje.
,,Jo.'' normálně bych se na to vykašlal, ale tohle mě zajímá.
,,Ne.''
,,Ne.''
,,Jo.'' zamrká řasami. Dostal jsem jí.

,,Tak proč?''

,,Ty si strašně studenej." zasměje se křečovitě. ,,Občas z tebe jde strach. Aby se tě člověk pomalu bál...''. Mírně zblednu.
,,Myslela jsem, jak si zvedal ze země u nás v koupelně, že mi jednu natáhneš..."
,,Nikdy!" vylétne ze mě. Zrudnu. Připadám si jako policejní majáček červená - modrá- ,,Nikdy bych holku nepraštil, nikdy nebudu jako fotr!'' téměř zuřím. Karla přede mnou couvá, ale nemá už moc kam. Stojíme před naší bytovkou, takže za chvíli se zastaví o zeď. Ani jsem si nevšiml, že jsme došli až sem. Vypadá vyděšeně.
Prudce vydechnu, abych se zbavil vzteku, který se ve mě objeví pokaždé, když si na fotra vzpomenu. Zajímalo by mě jestli se mě Karla bojí...
,,Teď?''
,,Co?'' zeptá se udiveně.
,,Teď se mě bojíš?'' zeptám se, když mi dojde, že jsem nevyslovil nahlas celou větu.
,,Trochu...''
Couvnu, když mi dojde, že stojím sotva metr od ní.
,,Lepší?''
Kývne.
,,Promiň.'' pokusím se omluvit, i když vím, že omluvy nic nespraví.
,,To není tvoje chyba.'' odpoví mi.
,,Proč si to myslíš?''
,,Nevim.''. Nadechne se, jako by chtěla něco dodat, ale pak si to nejspíš rozmyslí, protože neřekne nic.

,,Asi už půjdu.'' řekne po chvíli ticha a já si všimnu, že sněží.
,,Tak asi ahoj.'' chabě se rozloučím.
,,Ahoj.'' opatrně se usměje.

Vyjdu po schodech do bytu. Překvapí mě, že nikdo není doma. Na lednici najdu lísteček, že v troubě je pekáč zapečených brambor. Sním celý a až pak mě napadne, že jsem měl něco nechat mamince. Pozdě. A to, abych se pokoušel o jakýkoli svůj vlastní výtvor, mimo chleba s marmeládou, si radši rozmyslím. Po zkušenosti s přeměnou vajíček v asfalt, už si na nic netroufám. A navíc jsem děsně unavenej.

Když se chystám jít do postele, vzpomenu si na rozhovor před bytovkou. Jak Karla řekla, že neví, a pak se nadechla, jako by chtěla něco dodat. V tu chvíli zapomenu na veškerou únavu a popadne mě amok. Musím zjistit co, než si to ta holka rozmyslí. Ideálně hned. Teď.