Mezi ledem a zemí

24. Tak... ahoj

Hodím do kufru poslední kus oblečení a zavřu ten mega loďák. Je 30. srpna, můj poslední den tady. Celý prázdniny jsem strávil běháním a posilováním. Jednou jsem šel sousedce vyvenčit psa, ale asi jsem trochu přehnal, protože jsem ho pak musel vynést do schodů. Pak už mi ho nepůjčila... vážně nechápu proč.
Zítra odjíždím do Prahy, abych prvního září mohl vymydlený slavnostně nastoupit na Vojenské gymnázium Jana Žižky v Praze-Ruzyni. Zvoní telefon, volá mamka. Nějaká její kamarádka má narozeniny, musí to jít zapít do hospody. ,,Ne mami, vážně tam zůstaň. Přijdeš pozdějc. V pohodě.'' uklidňuji ji a típnu jí to. Popravdě mi vůbec nevadí, že budu doma dlouho sám. Důkladně se osprchuji oblíknu si trenky, s tričkem se nenamáhám a utahaný jako kotě si zalezu do postele. I když je teprve šest během chvilky usínám.

Vzbudí mě zvonek. Nahmatám za hlavou budík, ale uvědomím si, že ten takhle nezvoní. Na budiku bliká půl osmý. Spal jsem stěží hodinu a půl. Vyhrabu se z postele a jdu ke dveřím. Že by mamka zapomněla klíče? Otevřu dveře a... déjà vu. Stojí tam Karla. Přes půl roku ignorovala moji existenci a teď si tu jen tak stojí. Má na sobě krátké bleděmodré šaty, trochu zmačkané, a žabky. Není namalovaná, má načervenalé oči a trochu rozcuchané vlasy v polorozpadlém culíku. Přes to všechno jí to sluší.
,,Tys brečela?'' vypálím první otázku, která mě napadne, místo pozdravu.
Zamrká červenýma očima, zavrtí hlavou a pak, bez jakéhokoliv varování mě obejme. Z reflexu jí pohyb oplatím a omylem zavadím za gumičku, která sklouzne na zem.

,,Ty odjíždíš.'' zašeptá mi do holé kůže. Zděšeně si uvědomím, že mám pořád ještě jenom ty trenky. Žádné tričko. Kdyby za těmi dveřmi stál někdo jiný... to by byl průšvih.

,,Promiň.'' zašeptá sotva slyšitelně. Opatrně kývnu hlavou, i když nevím za co se omlouvá, a ještě opatrněji ji pohladím po tmavě hnědých vlasech. Voní po bylinkách a to mi v tu chvíli připadá jako ta nejdůležitější věc na světě. Zoufale si uvědomím, jak moc mi chyběla, jak moc mi bude chybět. Opatrně se ode mě odtáhne. Stojíme ve dveřích, jen pár centimetrů od sebe.

 A než stihnu udělat nějakou pitomost (například přitáhnout si Karlu zpátky k sobě a dát jí pusu alespoň na čelo), Karla se elegantně otočí, švihne mě vlasy do obličeje a uteče. Necelou vteřinu mám chuť vyběhnout za ní, ale naštěstí si včas uvědomím, co mám na sobě, a rozmyslím si to.

A tak tam stojím jako tvrdý y a blbě čumim. Po chvíli zavřu dveře a všimnu si něčeho na zemi. Leží tam ta gumička, kterou měla seplé vlasy. Není to ani tak gumička, jako spíš náramek z matných černých korálků. Seberu ho a navléknu si ho na ruku. Kluci, co nosí náramky mi vždycky připadali úchylní. Z nějakého důvodu mě to ale uklidní.

Druhý den ráno se se mnou mamka loučí, jako by mě viděla naposledy. Jde se mnou na nástupiště, kde spolu čekáme na vlak. Poslední objetí a nastoupím do lokálky. Mamka mi zamává. Oplatím jí to, ale pořád se rozhlížím po jedné konkrétní osobě. Když se vlak rozjede, zdá se mi, že jsem zahlédl záblesk tmavě hnědých vlasů a modrou šmouhu. Kéž by.

Odjíždím pryč. Jako by to bylo definitivně. Vracím se zpátky do Prahy - na místo činu, tam kde to všechno začalo. Je to, jako bych se vracel z dlouhých prázdnin.

,,Tak...ahoj." zašeptám si pro sebe. Ani sám nevím komu nebo čemu to patřilo.

Tak a definitivní konec je tady. Nejspíš je čas na děkovačku,

takže
DÍKY všem,
co dočetli
až sem :D
A úplně nejvíc děkuju za všechny komentáře a votes a veškerou podporu tak nějak vůbec ;)

Jakýkoliv názor v komentářích mě potěší ;)