Mezi ledem a zemí

20. Za trnkovým keřem

Nemyslím, prostě se oblíknu, vezmu klíče a vystřelím z baráku, jako motorová myš. Až u dveří domu, kde bydlí Karla se zastavím a napadne mě jakou blbost jsem udělal. Jít na někoho zvonit v devět večer. Potmě. No, nejsem já retard? Jenže než moje nohy dostanou pokyn otočit se a sprintovat domů, moje ruka se dotkne zvonku. Jen malinko, ale přece. Zadrnčí to celým domem.
Neuteču. Ne že bych k tomu neměl sklony, ale moje nohy jsou jako vrostlý do země.

Otevřou se dveře a Karla se mi pověsí kolem krku. Nečekám to, takže málem o krok couvnu, abych to ustál. Karla se mě pustí a začne koktat: ,,Pro-miň, já, já, myslela, že přišel táta. On vždycky takhle zvoní.''
Pokrčím rameny, jakože v pohodě, holky se mě objímají každý den. I když opak je pravdou.
,,Co potřebuješ?'' zeptá se mě Karla.
,,Nic...''
,,A kvůli nic, zvoníš v devět večer?'' zeptá se se smíchem.
,,Normálně ne.'' oplatím jí úsměv, i když v mém podání to pravděpodobně vypadá spíš jako škleb.
,,Takže?'' zeptá se.

Nadechnu se a dojde mi, že nevím jak začít. ,,Já... potřebuju se na něco zeptat.''

,,Bude to na dýl?'' podívá se na mě upřeně.
Pokrčím rameny. Karla se natáhne do misky pro klíče a opatrně za sebou zavře dveře.
Popojdeme kousek a sedneme si na zídku. Přestože jsou asi tři pod nulou, Karla má na sobě jenom župan a pod ním nejspíš pyžamo. Vlasy má rozcuchané a v očích jí svítí jiskřičky pobavení. Je krásná. Napadne mě, že...
,,...haló, Země volá Lukáše!'' zamává mi před obličejem rukou.
,,Ehm, co jsi si říkala?'' je mi trapně a cítím, jak mi hoří uši.

,,Na co si se chtěl zeptat?'' zopakuje mi otázku.

,,Aha...hm...no, jasně.'' vysoukám ze sebe. Karla tázavě zvedne obočí. ,,Jak jsme stáli u nás před barákem, tak si říkala, že to není moje chyba, a když jsem se tě zeptal, proč, tak si řekla nevim,ale nadechla ses, jako bys chtěla říct, něco, ale neřekla si nic...'' drmolím a zamotávám se do toho.
,,Ty si pamatuješ, kdy dejchám?'' zasměje se nervózně.
,,Jo. Vlastně ne. Teda dneska jo, ale normálně ne.'' sakra to byl zase nápad jít sem.
Chvíli mlčíme. Rád bych řekl, že je to ticho v souznění, o jakém se píše ve všech románech, ale není. Tohle je bohužel trapný ticho. Tak trapný, že se modlíte, aby to už skončilo.

,,Jsi hrozně hodnej.'' řekne Karla.
,,Cože?''
,,Na to si se ptal. Na důvod, proč si myslím, že nemůžeš za to jakej si.''
,,A to je jako důvod?''
,,No, vlastně ne.'' zčervená. ,,Spíš prostý konstatování. Důvod mě napadá trochu jinej. Ale... bojím se ti ho říct.''
Už zase to tu bylo. Bála se... MĚ? ,,Bojíš se mě?''
Zavrtí hlavou: ,,Tvojí reakce, že se sebereš, že utečeš, že mě budeš ignorovat...''
,,A řekneš mi to, když slíbím, že nezdrhnu?''
,,Co? Že se tě bojim nebo tu hypotézu?''
Oboje. ,,Když se mě budeš bát, řekneš Teď.'' navrhnu.
Kývne hlavou.
,,A teď tu hypotézu.'' zajímá mě to. Karla se cuká. A já si vzpomenu na filmovou trilogii s Tomášem Holým - Pod Jezevčí skálou. V jednom z dílů si pravdu vyříkávali za trnkovým keřem, pravdu nejupřímnější i nejbolestnější.
,,Mě prostě jenom napadlo, jestli...víš jak vždycky říkáš, že nebudeš jako fotr, tak jestli vás s mámou trochu to,...no,...nemlátil.'' prozradí nakonec Karla. Zesklovatí mi oči, chtěl jsem slyšet pravdu, tady ji mám. Karla se na mě podívá, velké otazníky v očích. Já sotva znatelně kývnu.

,,Zásah potopen.''překvapí mě, jak cize mi můj hlas zní.
,,A sakra.'' vydechne.
,,Doprdele.''

,,Chceš... to říct?''
Zavrtím hlavou a pak kývnu. Ke svému velkému překvapení začnu. Začnu vyprávět, to, co jsem nikdy nikomu neřekl.