Mezi ledem a zemí

12. Nemocnice ne

Chci vám poděkovat za neskutečný počet readsů a votes, moc si toho vážím :)

Au. To byla ale šlupka.

,,Teče mu krev!'' vykřikne kdosi.

Ještě aby netekla, pomyslím si hořce. Musel bych být při nejmenším Iron-man, aby mi tohle neublížilo.

,,Musí do nemocnice!'' ozve se.

Prudce sebou cuknu. Nemocnice ne, v žádném případě.

,,Ne to je dobrý, nepotřebuju do nemocnice.'' snažím se zvednout na nohy. Moc mi to nejde.

Nějaká boubelatá paní se na mě starostlivě dívá skrz brýle: ,,Chlapče musíš na pohotovost, nevypadá to dobře.''

Chci se začít bránit, ale dochází mi energie.

,,Pepa tu má auto.''

,,Může ho svézt.''

,,Pojedu s nima.'' přehluší dav mě povědomý hlas.

Něčí ruce mě zvedají ze země. Jsem ale ještě pořád při vědomí, tak sebou škubu, kopu nohama, ať mě pustí.

,,Neboj, nejedeme k doktorovi.'' zašeptá mi do ucha ten povědomý hlas ,,Jen se prosím tě uklidni, ano?''

Nevím proč ale uklidním se. Nechám se v klidu naložit do omlácené staré fabie.

Slyším, jak se zavřou dveře od auta, řidič zařadí a auto se rozjede. Cítím jak kodrcá po rozbité silnici. Zepředu zaslechnu dva hlasy.

,,Nikdo se to nedozví.''

,,Nemůžu, slíbil jsem to.''

,,Ty slibuješ často.''

,,Karlo, no tak.''

Takže ten jeden člověk bude pravděpodobně Karla. A ten druhý, co řídí se určitě taky nějak jmenuje. Ale jak?

,,Josefe...''

,,Neřikej mi Josefe.''

,,No tak Pepo, zastav u nás doma. Přece se ti nechce jet takovou štreku až do města.''

,,Nejde to.''

,,Lžeš, nechceš to udělat, protože žárlíš. Že jo?'' Tak tohle znělo úplně jak Lenka. Jen silou vůle se donutím otevřít oči, abych se ujistil, že na předním sedadle sedí Karla ne Lenka.

Sedí tam Karla. A na místě řidiče sedí přesně takový cápek, jakého bych očekával. Má kraťounké tmavě hnědé vlasy, utahané černé tričko, džíny a nesportovní trochu obtloustlou postavu. Černé švábí oči přeskakují z vozovky na Karlin výstřih, která si ho k téhle příležitosti ještě trochu povytáhla. Jen jeho věk mě trochu překvapí. Je mu určitě osmnáct. Jasně řídí auto, ale stejně.

,,No, tak vysadíš ho u nás?''

,,A nic s ním nemáš?'' kývne Pepa hlavou na zadní sedadlo. Ke mně.

Páni, tuhle část rozhovoru jsem úplně přeslechl. Ten osmnáctiletý týpek mě považuje za konkurenci. Moje ego poskočí.

,,Co je ti do toho?''.

,,Si blbá.''

,,Vysaď nás a dej pokoj.''

,,No tak jo.'' vydechne ,,Vysadím ho u vás.''

,,Si zlato.'' zaculí se Karla a našpulí pusu. Nenápadně si ještě popotáhne výstřih trika, přičemž Pepovi málem vylezou oči z důlků. A mě abych se přiznal málem taky. Karla totiž není žádný drobínek, je to holka krev a mlíko. Má nejmíň céčka. I když Lenka taky chodila s déčkama, ale bez podprsenky byla málem plochá. Zase Lenka.

Zastavíme u Karly před domem. Otevřou se dveře a Pepa mě nevybíravě vytáhne na nohy.

,,Zasral mi auto.'' zaječí.

,,A ty si hrdina.'' vine se k němu Karla. Respektive k nám oběma, protože já nemám sílu stát na vlastních nohách.

Pepa zavrtí hlavou, jako by ničemu nemohl uvěřit a mně se přesně v tu chvíli podlomí kolena a spadnu na něj celou svou vahou. Nevím, jestli to nečekal, nebo jestli je to slaboch, každopádně se oba svalíme do sněho-bláta. Nemůžu. Už. Se. Ani. Zvednout. Do. Prdele...

Karla se mě pokusí vytáhnout na nohy a k mému překvapení se jí to podaří. Potom pomůže na nohy i Pepovi. Ten ji za to plácne po zadku a přivine ji k sobě. Karla se sice brání, ale nemá šanci. Je to pořád jenom holka a Pepa je nejmíň o hlavu vyšší. Měl bych Karle nějak pomoct. Vytáhla mě z průšvihu, který by mě čekal v nemocnici. Musím. Převážně silou vůle se mi podaří udělat od auta dva kroky směrem k nim. Točí se mi hlava a na jazyku mám sladko. Hlavně teď neomdli, hlavně neomdli. Jen co mě to napadne, zatočí se mi hlava a ztratím vědomí. Před očima se mi mihne vzpomínka na blonďatou Lenku, která se ke mně sklání. Jako bych znovu cítil její vůni. Pak svět zčerná. Zase.