Mezi ledem a zemí

1. Po kotníky v bahně

Rychlostí světla se řítila obří lokomotiva dopředu. Přemýšlel jsem, co mám udělat. Vlak se přibližoval. Byl ode mě už jen pár set metrů, když mě to konečně napadlo. Udělal jsem dva kroky z kolejiště a dostal se tak mimo dosah funícího vlaku. Vybavil jsem si větu našeho třídního, který nás měl na matiku: ,,Rovnice má vždycky to nejjednodušší řešení… Nehledejte v mém výroku logiku, žádná tam není ‘‘. Byl férovej. S úsměvem se otáčím a najednou tam stojí naše chemikářka : ,,Lukášku, proč si mi to neřekl. Vždyť jsme ti mohli pomoct. ‘‘. Nesnáším, když mi někdo říká Lukášku. Chemikářka na mě kulí oči a pokračuje se svýma psychologickýma kecama, co všechno by mohla udělat, a že mě mohli zachránit a já nevím, co ještě… Vlak prosviští kolem nás a ona nastupuje. ,,Na druhou kolej přijíždí a zároveň odjíždí osobní vlak s nákladem z Vltavy do Labe!‘‘ plácá nesmysly zmatený hlas v nádražním rozhlasu. Z dalšího vlaku, který se sestává jen lokomotivy a vagónu na uhlí, se vyvalí mračno prachu. Vzápětí z něj vyskočí Hubená, naše tlustá zeměpisářka. ,,Kde leží Ořech?‘‘ vybafne na mě. ,,Prosím, já vím, pod stromem, u nás na zahradě, můžete si pro něj přijít.‘‘ hlásí se vlezlej Tománek, Bůh ví, kde tam vzal. Najednou vidím kolem sebe celou svoji třídu, jak se ke mně přibližuje. A hlavně ONI. Z ničeho nic začíná zvonit. Máchnu rukou kamsi za hlavu, zvonek utichá a já se ocitám na chodbě. Blíží se ONI. Mám STRACH. Další zvonění. Neustává to. Rozespale a možná i trochu šťastně zamáčknu budík.

Jediná moje myšlenka je: WTF?! A pak si to uvědomím. Zase jen další blbej sen. Jdu do školy. Budík ukazuje poněkud nepříznivý čas a za oknem je pěkně šedivo. Musím pohnout nebo mi to ujede.

To je další novinka. Do školy jezdím vlakem. Nacpu se do vagonu a téměř proti své vůli se rozhlížím po lidech. Většina vypadá, že jede taky do školy. No, doufám, že ne do stejný jako já. Hodlám na týhle škole pobýt ty zbývající povinný měsíce a vypadnout. Někam pryč. Najednou si všimnu jedný holky. Prsa, že by mohla prohrabovat silnice, načechraný vlasy, řasy jak smetáky… buch …chvíli mám před očima černo. Děsivý vzpomínky mi zaplavujou mozek. Možná vzpomínám až moc dlouhou chvíli. Vlak se vyprazdňuje a já vzápětí pochopím důvod. ,,Mladej konečná, vystupovat.'' zařve mi průvodčí do ucha. ,,Ko-ko-konečná?!‘‘ vykoktám zmateně. Naštvaně kývne. Vyskočím z vlaku a naskočím to toho, co se šine opačným směrem. Proboha, ať to stihnu… modlím se v duchu. Zároveň nadávám, jak někdo může přejet zastávku. Jedině takovej kretén, jako já.

Vystoupím, na tentokrát už správné stanici, rovnou do louže. Po kotníky zapadnu do bahna. A aby toho nebylo málo spustí se slejvák jako blázen. Sprintuju k budově, kterou považuju za školu.

‚, Tvař se sebevědomě, i když se tak necítíš. ‘‘ Zopakoval jsem si v hlavě tuhle větu asi už po sto padesáté. Lehko se mluví, ale hůř se to jaksi zařizuje. Musím vypadat jak po bombovém útoku. Alespoň už neprší.

 Zastavil jsem před školou a nadechnul se. ,,To dáš! ‘‘ zašeptal jsem si sám pro sebe a udělal krok dopředu.

Crrr...

Doprdele. Zvoní. Hodiny ukazují 7:50. Očima najdu školníka a přiloudám se k němu. Mám chuť se rozběhnout, ale nechci na sebe zbytečně upozorňovat. ,,Dobrý den. Kde bych našel ředitelnu?‘‘ zeptám se ho. Ani se na mě nepodívá. To je asi spíš dobře. ,,Druhý patro, vlevo, 205.‘‘odpoví a už se žene k prvnímu nepřezutému hříšníkovi. Nebo spíš hříšnici. Ta si ho ale hned všimne a rychle se ztratí v davu. Já se radši rychle vzpamatuju a než školník zaregistruje mojí vizáž, vyběhnu do 2. patra. Vlevo, 203, 204, 205. Tak jsem tady. ,,Zaklepejte a vstupujte až po vyzvání‘‘ je na dveřích napsáno. Tak zaklepu a po vyzvání vstoupím.