Čas nastal. Odpuštěno všechno jest. Její srdce jsi dostal. Navždy bude součástí tvou. Však teď prochází dobou temnou. Rodina tvá na věky. Dnes růže ji táhne pryč. V tvé ruce třímá bič a ty nevidíš. Pohled rukou si stíníš. Krvavá bonzai z úst tiché sbohem posílá. Zůstává stále nesmělá. Zase cesty se střetnou. V tuto noční hodinu však rozděleny jsou. Musí jít dál. Měsíc svému slunci záda otočil. Vítr kolem hlavy vál. Přirůstá ke stromu, mizí v dáli, sebrala korunu svému králi. Pozdě dochází mu, co provedl. Že svou lilii zchřadl. Jak řekla udělala, sebe pro něj obětovala. Jako ona a on. Věděli to oba. Věděli, že nadejde tato doba. Bílý šat nosívaje, společně lístek pokrývaje. Ruku za ruku dávajíc, dává slunce za měsíc. Stříbrná nit tak slabá. Bolest zasévá do kůže. Bledne bílá růže. Neumírá. Sílu přebírá. Těžká doba jest. Jen nebe temné ví, jak dopadne. Nechť oddanost tak nechřadne.
Prý namachrovaný egoista 🍄
