Krčíš se pod poryvem větru. Strhnout tě chce. Cítíš, že půjde to lehce. Spolu s ním táhne s sebou lásku tvou. Jen bolest zanechává zlou. Nohy se ti klepou. Další nápor nesnesou. Slyšíš to. Slyšíš kroky. To vedou chycené otroky. Ti, jenž utéci nezvládli. Něco běží jim naproti. Srdce súží ti strach. Na své drápy je nabodává. Cesty života vysává. Slyšíš křik a pláč. Však musíš zůstat správný hráč. Deska se oklepe, jak trnité kvítí zarůstá a svazuje vše živé. Na zničené nohy zvedajíc, musíš utéct, hvězdy jsou klamavé. Rudé kapky všude se hemží. Slzy kapou ti z tváří. Krvavou bonzai chytajíc. Pohledem k tobě míří. Vidí tě. Nehybně zůstala stát. Možná šanci ti chce dát. Ruku chytne ti trnitá růže. Cítíš, jak drásá ti kůže. Však mizíš dál, pryč z toho zla. Zrůda se k tobě rozběhla. Dohání tě. Kde jsou ty doby, kdy ses smál. Všichni míří na tebe. Proč ty? Proč to všechno? Pod kůží mráz tě zebe. Sevřený si přijdeš. Klecí uzavřen. Na život zanevřen. Kytici pod látku ukryješ. Chytá tě do svých spárů. Na kusy tě roztrhá. Až zbyde z tě jen pár cárů, na popel rozlije, slzy modré lilie.
Prý namachrovaný egoista 🍄
