Voní svíce, cítíš její líce. Tančí víla nad jezerem pláčíc. Křídla promočená, do vzduchu naříkajíc. Nohy podkluzují, však oporou jí jsou. To oni si na ni ukazují, chce křičet, ale nikdo přec by neslyšel. V hlavě tenký hlásek ozývajíc. Přece můžeš běžet. Utíkat pryč. Stříbrné chmýří na vlasy jí dopadá, ona do spánku upadá. Kvítím propletená do šlahounů zamotaná. Koruna ostnatá nebodá. Nechrání myšlenky. Rána už jest vysetá. Růžím kamenným modrým. Kapky deště prolétávajíc kolem, nejsou jí hrobem. Na nebi Luna září, kůži diamantem zakrývá. Tanči tance nedobytné, v tichosti a upřímnosti. Nehty do šatů korzetových zarývá. Dech uniká, však nezaniká. Voda vlnicí kruhy tvaruje, mráz obrazy maluje. Nemá smysl, nemá řád, Apollón dávno zhasl. Potemnělou noc vonící, zvonky fialové zvonící. Cinká cinká na věži. Možná utečeš svému vězení. Chraptivá rána vlny ohnivé vypouští. Svízarela, svízarela. Tanči tance nedobytné, v tichosti a upřímnosti. Sypané vločky bělavé do studánek modravých světlo drolí. Až tam daleko, až tam za horizontem leží to údolí. Otáčí se nad jezerem, bez tváři, bez doteku. Táčičise, táčičise. Ruku zvedajíc, na hmotu temnou hledíc, torna a casa hledajíc. Bez zášti, bez nevinnosti. Vybíhá vstříc útěku. Svízarela, svízarela.
Prý namachrovaný egoista 🍄
