Lidé utíkají.
Své domovy zamykat nestíhají.
Panika. Jekot. Nářek.
Toť konec světa jejicho blíží se.
Pištící kamení bohové na ně sesílají.
Vidíš své dítko pod troskami zahynuto.
Pláče má milá zahrada,
že tichá noc se planým ohněm zbarvila.
Minerály krystalové uhranula.
Skřípe pomněnková osada.
Fialové růžoví na prach upálené.
Větrní skřítkové vhazují zbylé schrány bezduché do tlachavé truhlice.
Pobíhají sem a tam.
Však havrani černaví dostihnou je dřív než zmizí do ulice.
Třepetavé lístky šedivé poletují
po svém pánu domy zametají a do očí své jiskry přenášejí.
Výbuch zlosti ohromné moci,
tak o tom zpívávali.
Výbuch jako sopka krvavý
Mnoho zabil
Mnoho zničil
Na zavaleném poli, do teď spava kamení.
Prý po nocích za Krále oblohy nejsilnějšího
skučí tam rozpadlá stavení.
Zbylé duše bloudí tam z koutu do koutu.
Nenacházejí svou kopcovitou cestu.
To město rozteklé jak kaluže ranní.
To město už nikdo nikdy neuvidí.
To město už kroniku dopsanou má.
To město už jen dcerkam sbohem dá.
To město zmizelo v purpurovém svítání.
