🍒 Píšeš dopis. Kapky slaných slz padají ti na papír. Ty víš, že zklamal jsi. O odpuštění žádáš. Ruka klepe se, když přídáváš podpis. Do obálky jej skládáš. Strach cítíš, úzkost. Malým světýlkem si svítíš. Jen malá naděje ti zbývá, že získáš ji zpět. Tvé tělo vzlyky ovládají, ztratils, co na světě drahé ti bylo. Vlastní vinou zaviněno. Pozor sis nedával, lehká varování nepoznával. Teď stojíš jí naproti, slzy v očích máš. Ona jediná, kterou opravdu znáš. Ona jediná tvou rodinou. Ona ta, o kterou jsi přišel svým jednáním vlastním. Doufáš, že její oči ti prominou. Hledáš lásku v ní, lásku, jenž sám jsi pohřbil. Uzavřela se před tebou, nevěří ti. Bolest tebou způsobenou nosí v paměti. Slza skápne jí po líci. Vidíš, jak září ve světle měsíci. Hvězdy na nebi blikají. Ty samé, pod kterými dříve vyprávěla ti příběhy své. Teď dva lidi, jenž vzlykají. Ona neslyšně, ty bolestně. Jak dopustit jsi mohl to. Nechal jsi odejít ji. Nyní pláčeš, obálku slanou vodou zamažeš. Omluvy z úst tvých vycházejí, cestu k ní si nacházejí. Ona své emoce zamčené má. Před tebou už není svá. Strach ten srdce její obmotal. Strach, jenž zasel jsi a hlavu jí celičkou pomotal. 🍒
Prý namachrovaný egoista 🍄
