Štěstí

Absolutní absence mozku

A je to tady. Zase moje absolutní pásmo myšlenek, které se za sebe zařazují jako bílkoviny do genetického kódu.

Zase tady píšu něco, za co se budu asi v budoucnu stydět. Proč jsi to zveřejnila? Stejně jsi to dala takovým písmem, že to nikdo nečte. A když to přečte, ani ti nenapíše. Štěpo, to je trapný. Nebo Štěpi, jo, jsi hustá. Slovíčko hustý/á/é používám asi jenom já. Tak proto.

Je spoustu věcí, za který se stydím. I když vlastně nevím proč. Stydím se za to, že hraju jen na zobcové flétny, koušu si nehty, ve škole podvádím sem tam, nemám úplně suprovou povahu, používám divná slova. Jo, za to poslední se nestydím.

A víte, co vážení? Poslouchám i o fyzice, někdy. Čau lidi, jsem Štěpa a mám problém. Všichni máme problém. Každý s ním bojujeme různě. Já kolem sebe kopu, někdy brečím, někdy píšu, někdy spamuju lidi kolem sebe, někdy hraju hodně dlouho na flétny (napsala bych na flétnu, jenže to by pak bylo tý druhý líto), zpívám si (rozumějte, ječím na celou vesnici nebo barák) nebo hodně jím,

Vždycky jsem si přišla jako extra extrovert. A jo, já jsem sdílná, hodně, občas, teda spíš často. Ale nepadá ze mě nic moudrého. Jana Eyrová, Elizabeth Bennetová, pan Darcy a pan Rochester se vždycky pečlivě rozmýšlí, co řeknou. Ach, jak bych to chtěla zažít. Jenže já toho chci tolik říct. A abych se vrátila k -trovertům. Jsem introvert. Opravdu. Jen mám dost vážné sklony k extrovertismu.

Jo a ti čtyři, jo. Dočetla jsem Janu dneska a pak si pustila film. Vážení, takhle moc velký zklamání jsem neměla ani ze Světa podle Austenové. Film Jana Eyrová z roku 2011 je úplně o ničem. Se pak člověk nesmí divit, že neexpandoval jako Pýcha a předsudek s Keirou. (Mimochodem viděli jste ji, jak umí hrát na zuby?) I když u mě teda vyhrává seriál s Colinem Firthem, vlastně cokoliv s Colinem. Až na Mama Mia. Tam to nebyl Colin. Nebo byl? Já už nevím.

I za to jaká jsem fanynka bych se měla stydět. Nikdá jsem neměla žádný kloudný vzor. Ač se to magistře, která opravila 10 000, slovy desetitisíce, prací, nezdá. Mám vyvinuté kritické myšlení a taky umím celkem úspěšně porovnávat osoby. Pokud teda zrovna nechce Bovary a Kareninu. Ty jsem nečetla, takže mám jisté mezery. A taky nerada kritizuju spolužáky, před nimi. Joo, občas něčí výstup v lavici prodrbem.

V lavicích, v chatu, nebo neprodrbem. Protože nejsme ve škole. Všimli jste si toho? My prostě nechodíme do školy. Ale nejhorší na tom všem je, že ani moje myšlenky tam nechodí. Já se teď už několikrát přistihla. Nejsem ani ochotná se snažit ten úkol udělat. Fakticky ne.

Jsem absolutní……..pokrytec. To je to slovo. Můžu mít vzdělání, můžu světu dokázat, že zvládnu odmaturovat i během pandemie. Někdo maturoval během druhé světové války, schovávali se ve sklepě při náletech. A já a moje porouchaná psychika nezvládneme ani maturu, když sedíme za počítačem.

Ano, takhle moc zhýčkaná jsem. Na rukách chytrý hodinky, před sebou buněčný telefon (cellphone, haha) a jenom moje hlava je absolutně stupidní. Chtěla bych mít to odhodlání. V Janě Eyrové Janu bil bratranec za to, že četla knihu. Mě bude bít jedna určitá magistra za to, že jsem ji nečetla.

A víte, co je o krapet, ale fakt jen o krapet, míň demotivující, než opovrhování mnou samou? Opovrhování společnosti námi studenty. To si ti lidé neuvědomují, že si pak opravdu připadáme méněcenní, když čteme komentáře, že: „České školství jde do sraček. To před 20-ti lety mě dala maturita skouška dospělosti pěkně zabrat, ale dneska jí mám a jsem za to hrdej. Ať tady nefňukaj a jdou se učit haranti.“ I kdyby šlo školství do „nebyla to obyčejná budka, byla to kadibudka“, tak tím, že to napíší někam pod pořad Čau lidi, tak se to fakt nevyřeší. Vy jste nám tenhle svět vystavili. A my ten čin akorát dokonáme. Ale není to vaše chyba. Vás taky někdo nějak vychoval. Není vlastně pořád něco ve sračkách? Páč „za našich mladejch let bejval svět jako květ, bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře“. Cožpak vloni taky maturanti nespoléhali na úřední maturitu? A najednou letos: „Ne! (Čti značně umíněně.) My to taky vloni museli zvládnout, taky jsme nechodili do školy.“ Já nejsem proti maturitě letos. Vážně ne. Ale každý maturant, který ještě není absolvent, by nejraději zavolal na policii, že je ve škole bomba, ne? Je přirozené, že máme strach, že jsme nervózní.

Dneska píšu už extrémně dlouho. Celých 15 minut. A mám toho tolik, co říct ale asi už nechci. Rozhořčila jsem se nad našimi životy, a to jsem neměla. Krucipísek. Cožee krucipísek je spisovný slovo (Word mi ho nepodtrhl)?

A, vy, víte, co se děje? Jeden pán v podcastu řekl, že teď bude drsných 7-10 let, ale pak přijde renesance. A já se na ni opravdu z celé hlouby duše těším až zažijeme ten pocit znovuzrození. A třeba to bude i kratší dobu. Jsme modernější, naše životy jsou rychlejší. Všechno jde jedním ťuknutím, skoro všechno, přiznávám. Na něco potřebujete ťuknutích víc. Fajn, na něco ani 46046894306480806453087026980638370687 ťuků nestačí. Byl by hezčí znak nekonečna, ale já ho neumím.

Co se tady snažím celou dobu tak neomaleně říct? Zaprvé čekám, až se mi dobije notebook. A za druhé chci ale říct, že jsme pořád jen lidé. Skuteční živoucí s krví v těle. (Pro vás vampířáci to napíšu jinam, pokud by byl zájem. Hach) A máme svoje hrbolky v životě. Můžou být monotónní jako D1, ojedinělé jako na německých dálnicích, nebo cesta z mojí vesnice do nejbližšího města. (Když k nám jezdí z daleka, nechápou, že tomu pořád říkáme silnice, a ne napojovací účelová cesta, pro upřesnění tragického osudu této pozemní komunikace.)

A zase jsem oddálila konec. To je nuda, že? Prosím jen by mě zajímalo, jestli to fakt dočetli až sem. Dejte mi to nějak vědět (hvězdičkou, komentářem, soukromou zprávou, přes Teamsy, Zoom, poštovního holuba, telepatii), budu vděčná.
Prostě a jednoduše. Zase jsem chtěla říct, ať jste šťastní, ale to, že vám to řeknu, vás šťastnými neudělá. Kdyby náhodou jo, let me know. Čtěte, čtěte různý literatury. Od Harryho Pottera po Máj. (Zahrnuje to fantasy zahraniční prózu po českou romantickou poezii. Takže úplně všechno.) A čtěte věci víckrát, hledejte detaily. Fakt, má to cenu!