Štěstí

Slyšel jsem mluvit les

Les by sám mohl vyprávět spoustu příběhů, ale ne všichni ho mohou slyšet. Já ale jeden jednou slyšel. Už je vám to dávno. Mráz po zádech mi běhá dodnes.

Přijde to jako blesk z čistého nebe. Nevíte, proč k vám promlouvá. Nevíte, jestli chcete, aby k vám promlouval. Nemáte však na vybranou. Stojíte přilepení pryskyřicí k jehličí, které se najednou začne mírně zvedat, ale potichu, aby nerušilo šepot lesa. Ten šepot začne zesilovat. A už jste tam jen vy dva. Ty a les.

Příběh, který mi les sdělil, mě od základu změnil. Vyprávěl s takovou vážností a pochopením, že to jinak nešlo. Prý na tom místě, kde stojím, zemřel mladý pár. Utekli zlému sedlákovi a schovali se v lese. Jenže byla obrovská vichřice a chumelenice. Les se snažil, co mu síly stačily, aby stromy padaly jinam, aby jim ohýnek nevyhasl. Bohužel ohýnek sníh udusil a oni dva v prosincové kruté noci zemřeli, umrzli v objetí.

Sedlák je šel druhý den hledat, protože potřeboval čeládku, aby mu dobytek obstarala. Les byl však natolik rozčílený, že obětoval svůj vzrostlý dub.

A tak se stalo, že ani sedlák z lesa nevyšel. Prý tam straší. A na mou duši. Jen co mi les sdělil to, co potřeboval, asi chtěl ulehčit svému svědomí, se zvedl obrovský vítr. Ne takový ten, co mává vršky stromů, byl to ten, který rve větve, láme i silné stromy a vy jste rádi, že vám ještě jehličí nevypíchlo oči.

Měl jsem ohromný strach. Snažil jsem se dýchat. Hluboce a pravidelně. Začaly se přede mnou vytvářet obrazy z hrabanky, která mi mizela pod nohama. Viděl jsem to všechno ještě jednou. V okamžiku, kdy usnuli, chtěl jsem je jít zahřát, ale nešlo to. Za zády jsem měl sedláka, který mě držel kolem pasu kosou. Kdybych běžel rozpůlil bych se. Ale když nepoběžím, umřou dva mladí lidé.

Už jsem nevnímal realitu. Žil jsem jenom tam. A tam jsem byl sám, žádná rodina ani přátelé. Musím je přeci zachránit. V tu chvíli jsem strnul. Ještě nikdy jsem neuvažoval, že si vyberu cizí život místo toho mého.

Sedlák za mnou se začal děsivě smát. Nedovolím mu to, i když určitě nebyl jen špatný člověk, neměl jim dovolit odejít do tohoto mrazu. Přistála mi myšlenka v hlavě. Ale oni jsou už přeci mrtví, v čase cestovat nejde. NE, musím je zachránit. Udělal jsem krok vpřed. Nic. Žádná bolest. Myslel jsem, že smrt bude bolet víc.

Najednou se všude rozhostil mír a klid. Žádné žaludy mě už nebouchaly do hlavy, oči mi neslzely. Tohle je konec? Zeptal jsem se přesně takto lesa. Neodpověděl, usoudil jsem, že ano.

Co to bylo? Nevím. Ale vím, co mi to dalo. Nežiji na planetě sám, netočí se vše jen kolem mě. A možná se i o trochu méně bojím smrti. Ale. Řekl bych vám rád, až budu umírat, zda ano nebo ne. Však až TAM vám to sdělím.

Taková jinačí kapitola dnes. Potřebuji VÁŠ názor. Páč to chci odevzdat jako vypravování do školy. Co vy na to? Prosiiiiiiiiim