Štěstí

pŘÍrOda v NÁS

Když se ráno probudím, rozhlédnu se kolem sebe, spatřím zelené cosi, co mi raší dolů z poličky nade mnou. Je to první náznak života, s kterým se během dne setkám.

Poté zbystřím a slyším zpěv ptáků ze zahrady. Je krásné poslouchat "Dobré ráno" zrovna od nich.

Jsou to neuvěřitelná stvoření. Celý život si zpívají, poletují, vyvádí mladé a zlepšují lidem náladu. Každý z nás by chtěl být ptákem a alespoň se proletět jako oni. Nebo si tak zpívat?

Já bych chtěla zlepšovat i tu náladu, protože dělat někomu hezčí den, bez toho aniž byste to plánovali a byli si toho vědomi, musí být tak povznášející.

My máme ještě slepice. Ty jsou, podle mě, úplně hloupé. Vždycky, když je vidím, cítím se hned lépe. Jsou to naprosto naivní, vtipně běhající stvoření, která se mezi sebou perou a myslí jen na zbytky. Taky mi připomínají dinosaury. Když je pozoruji hýbají hlavou synchronně s chůzí, aby vyrovnaly jejich malý mozeček a velké tělo a nepřeklopily se. A přes to všechno, jak na ně nahlížím, je mám ráda. Jsou to borky.

Na brigádě máme pro změnu dvě zebřičky. Ty si celý den švitoří, louskají semínka a poletují po kleci. Vůbec je nezajímá okolní svět (slepice ano).

A proč jsem napsala, že je příroda v nás? Není snad? Nejlépe se cítím, když si lehnu do trávy a pozoruji život v ní. A nebo se uvelebím v hamace pod stromy a pozoruji, nebo jen poslouchám, život.

Taťka s bráchou zase chodí rozjímat na ryby nebo na čekanou. Každý hledáme jiný únik.

Ale každý ho hledáme. V přírodě zkrátka najdeme určitý únik z lidského přeumělkovaného života.

Teď opět mimo mou úvahu. Chápete, jak se mohou v přírodě vyskytovat vyhozené odpadky? Prosím, až zase někdy půjdete na procházku, vemte si s sebou pytel a rukavice. Dokažme společně, že nejsme ještě tak zkažení, že chceme ještě žít a neničit přírodu. (Vím, že to není zdaleka všechno, co děláme špatně, ale tohle může napravit každý, ne?)