Smrt. Každý na ni čekáme a rosteme k ní. Máme celý život se na ni připravit, ale když přijde, nejsme. Ani my ani naši blízcí.
A přitom o nic nejde. Akorát zmizíš. Odejdeš, usneš.
Ale když zemře někdo jiný. Také zmizí. V srdci se udělá díra. Ona se vyléčí, ale ta jizva tam zůstává. Po komkoliv, koho jste znali. Je jedno, jestli to byl soused, rodič, potomek. Vždycky to bude bolet. Jen někdy zmizí půlka svalu a my jenom doufáme, že přežijeme.
Mně se dneska udělala dírka velká asi jako klacek o průměru 2 cm. Bolí to. Říkám si, vždyť jsi toho člověka zas tak blízko sebe neměla. Ale víte co, lidi. Štve mě, že jsem toho člověka nepoznala víc. A když ještě ke všemu vím, že člověk, kterého mám ráda, k němu měl blízko. Hodně blízko. A vím, že ten kluk teď musí brečet. Nedovedu si ho představit brečet. Ale pláče.
A začla jsem přemýšlet, kolik smrtí jsem již zaregistrovala. Není jich moc. Nebo je? Nevím. A došlo mi, že zapomínám obličeje. Moc bych chtěla ten obličej vidět, ale nejde to. Je pryč. Vím, že to je již deset let, bylo mi osm, co už tady není. Ale mám právo si ho pamatovat, ne? Asi ne. Můj mozek to vidí jinak. Prý zbytečnost. Ale pro mé srdce ne. Chtěla bych to mít vryté i s fotkou na srdeční bláně.
Prostě jsi a najednou nejsi. To je asi podstata bytí. Není nic mezitím. Tak teď buďme. Nemáme náhradní šanci jako v Jumanji.
Jo a ty vlasy jsem si obarvila. Už jsem si zvykla, ale hrůza.
A teď ještě mimo tuhle kapitolu. Zkuste dělat lidi kolem Vás šťastnými. Stačí drobnosti. Nic víc nic míň. Nevím jak vy, ale já nikdy nebyla smutná, když jsem se usmívala.
ČTEŠ
Štěstí
De TodoSoubor myšlenek a událostí z mého života, které mi jakýmkoliv způsobem změnily pohled na svět. Doufám, že i Vám změní alespoň minimálně tu chvilku, kdy ji budete číst. Píšu zrovna to, co se mi honí hlavou. Nejdéle mi trvá opravit překliky a chyby. T...
