Tak a mám zase čas přemýšlet. Třeba nad tím, že všechno má svou cestu? Že at' se snažíme sebevíc, stejně svůj úděl nezměníme? Že nikdá nevíme, co se nám stane? Že nemáme ŠAJNA, kdy naše srdce DýCHAt přestane? Že na silnicích křižovatky jsou, a že se na nich dá odbočit? Že všechny pěšinky stejně vedou na stejné místo, ale Řím to není? Že bát se můžu, ale cenu to nemá? Mohu si psát v hlavě vlastní život, ale stejně to pak bude úplně jinak? Zář a Žár žití jsou přecijen nejjasnější, že mládí je jen jedno? Že oblečení, které je menší, než moje velikost mi už nebude, že oblečení většímu už zase nikdy nebudu já? Že Silvestr je jen jednou v roce, že pro vysvědčení si půjdu jen třináctkrát? A, světe, div se, po třinácté budu nejubulenější? Nebo taky ne? Že dítě už nikdy papírově nebudu? Že vlak, který ti ujede můžeš dohnat v jiné zastávce? Že je vždycky víc odboček než jedna, že i balík slámy, byt' je těžký, se dá překlopit? Že jsou lidi mnohem silnější? Že vlak jede dál beze mě.
ČTEŠ
Štěstí
AcakSoubor myšlenek a událostí z mého života, které mi jakýmkoliv způsobem změnily pohled na svět. Doufám, že i Vám změní alespoň minimálně tu chvilku, kdy ji budete číst. Píšu zrovna to, co se mi honí hlavou. Nejdéle mi trvá opravit překliky a chyby. T...
