Štěstí

Pokus o vtipnou "autoreportáž" koronténa

Dobré ráno, tak právě se v mém pokoji probral jediný živý tvor, kterého nemusíte zkoumat mikroskopem. Myslím sebe. Jsem totiž jediným právoplatným obyvatelem mé komůrky. Je to také jediná místnost, kterou mohu teď obývat, poněvadž čekám na to, až se z mého stavu „kontakt" stane „covid pozitivní".

Jednu výhodu to však má. Mám vlastní koupelnu! Hotelová služba mi nosí stravu až za dveře se vždy jemným zaťukáním. Tedy, jsem-li upřímná, můj bratr byl ze začátku nadšený, když přijel z internátu, že jeho starší sestra musí být zavřená v krychli dva a půl krát dva a půl krát dva a půl metru. Jenže později si uvědomil, že mě bude muset obsluhovat právě on. Takže se hotelový poslíček rychle změnil na vězeňského bachaře.

I přesto že mě nikdo už tři dny neviděl, tak se ráno převléknu a učešu. Dneska mám na sobě nový svetr, který jsem ještě na sobě nikdy neměla. Tak si ho musím pochválit sama. „Díky, Štěpi." Objem vzduchu, a hlavně kyslíku je přímo úměrný době, kdy nebylo otevřené okno. Proto si ráno dopřávám ledovou sprchu z dokořán otevřeného okna.

Místním lidem z města se to možná nezdá, ale každodenní dojíždění z vesnice do školy mi zabere zhruba dvě hodiny. Proto jsem si řekla, že si ráno, pokud nemám online hodinu od půl osmé, což se jednou stalo, pustím nějaký film nebo seriál. Vstávám totiž o půl sedmé. Času je opravdu dostatek. Dneska jsem dokonce stihla jednu epizodu a naučit se na zkoušení z německého jazyka.

Pak se spustila opravdu hodnotná debata na facebookové „půlkové" skupině na téma „Umíte němčinu?", které se závratnou rychlostí změnilo na „Zkusíme ho poprosit, ať nám to ještě vysvětlí?". A jelikož je náš pan němčinář dobrák, tak jsme zkoušení nebyli. Nakonec se ukázalo, že s tím počítal, protože přeci jen šest let je šest let, už nás dobře zná.

Po on-line hodině jsem si uvědomila, že mám hlad. Napsala jsem tedy SMS do vedlejšího pokoje s prosbou o kus žvance. Já si většinou sama chystám zdravé a nutričně výživné snídaně. Dneska jsem dostala tukový rohlík a vlašský salát, včera tatranku a čokoládový jogurt s karamelem. Stěžovat si nemohu, taky bych mohla zůstat o hladu.

V pátek je naší poslední hodinou fyzika. Dneska jsme psali písemnou práci. Opravdu si nejsem jistá, zda jsme tuto látku probírali. Je zde však možnost, že jsem si nedoplnila mé mezery z období, kdy jsem byla čtrnáct dní před dvěma týdny nemocná. Když nad tím tak přemýšlím, tak se můj pokoj za poslední měsíc stal domem v domě (státem ve státě), chcete-li bytem v domě. Mám tady téměř vše. Příbory si myji v koupelně, aby se virus nedostal do kuchyně, notebook se stal již součástí mého běžného vybavení, mám tady celou školu (včetně spolužáků a profesorů), co víc bych si mohla přát. To byl vždycky můj sen tahat si práci domů.

Odpoledne jsem ještě podnikla dobrodružnou cestu s respirátorem a rukavicemi na zahradu, abych se pomazlila s našimi čtyřnohými přáteli a natrhala si sem nějakou přírodu. Chtěla jsem nějaké krásné velké zbarvené listy. Nakonec jsem otrhala pětiprst a jahodník. Jsou malé a skoro ošklivé. V zadní části zahrady nám začala kvést arnika, tak jsem ji drsně urvala a ladně dala do půllitru, který používám jako vázu. Večer si ještě dodělám úkoly na angličtinu a dopiluji prezentaci na ekologickou olympiádu, která je zrušená, ale všichni, včetně organizátorů, se chovají, že ještě bude. A během celého dne jsem napsala ještě další dvě slohové práce.

Dokud mám ještě dech, tak si hraji na flétny a snažím se udržovat optimisticky laděna. Vlastně mám takový pocit, že jsem celý den v nějaké distanční výuce. A hlavně, teď to bude znít zvláštně, ale každý den je opravdu jiný a já nemám takové trauma z rutiny jako předchozí roky. Avšak toto trauma nahrazují ještě šťavnatější traumata. Tak slabý průběh a optimistické ladění! (Tenhle vtip mi dneska někdo řekl, není ani tolik legrační, ale je to asi lepší než: „Tak buďte zdraví a pozitivní". Jaký to oxymóron.)