Štěstí

Nesměju se pořád

Jen jsem Vám chtěla říct. Stojím před zrcadlem v koupelně. Absolutně unavená. Ale ne fyzicky, ani psychicky. Já nevím. Jsem prostě vyčerpaná. Nahání se ve mně pocit vzteku, zoufalosti a radosti. Ta ale teď úplně odešla. Nad hlavou mi lítá moucha, která je ve stejném stresu jako já. Nic nestíhám, i když se snažím. Já se snažím, ale poslední dobou snažení už nestačí. Nejsem už náhodou dospělá? A není potřeba být v něčem fakt výborná? Ne jen dobrá? Světlo nade mnou hází zvláštní stíny, bolí oči, když se do něj podívám. Ale oči mě bolí už od samého rána. Nejraději bych nic nedělala. Už nestojím, sedla jsem si a opřela se o vanu. Brzy nám dojde toaletní papír. Potřebuju se nadechnout. Pomohlo to. Moucha přestala bzučet. Měla bych se zvednout, vyčistit si zuby a jít spát. Jenže i to obyčejné zvednutí by mě natolik vyčerpalo, že bych nedošla. Zkusím sebrat ještě trochu síly. Už zase lítá. Je to zvláštní. Prkýnko na záchodě nechali chlapi nahoře a já jsem s tím v pohodě. Když jsem byla malá nechápala jsem, proč jsou odpadkové koše vedle záchodu. Teď nechápu, proč nejsou. Všimli jste si někdy v koupelně rybenek? Jsou kouzelné. Ta moucha lítá v začarovaném kruhu. Stejně jako já. Zívla jsem si. Já divně smrdím. A ke všemu mám na sobě mikinu no drama lllama a hraju si na největší drama queen.

Už mi je dobře. Moucha si sedla. Jen jsem Vám chtěla říct, že taky občas nevím, kam dál. Co se mnou dál. Tak se zastavím. Sednu si a jen prožívám ten okamžik. Okamžik bezmoci, prázdnoty a přecitlivělosti.

Nejsme v tom sami!

Víte, někdy mám takový pocit i na Wattpadu. Někdy ztrácím motivaci psát. Je jediné štěstí, že mě psaní zachraňuje.. Reagujte, pište. Budu za to šťastná. A pro jednou zase rozesmějete Vy mě.
#rozesmějsvět