Štěstí

Láska v Kytici

Láska má mnoho podob a tváří. Nikdo z nás nemiluje stejně. V Kytici jsou vyobrazeny různé formy vřelých citů, které často předčil jiný pocit.

Láska mateřská je v díle od Erbena často řešená. Proč matka miluje své dítě? Proto, že nosila dítě 9 měsíců ve svém lůně nebo proto, že chce aby se o ní někdo ve stáří postaral nebo snad důvodem je, že jedině tak může lidská rasa mít své nástupce a láska je tedy jen pouhý živočišný pud? Těžko říci, ale matka v Polednici se péče v seniorském věku od svého dítěte nedočká. Milovala ho tak moc, až ho udusila vlastním objetím. Nejspíš zapomněla, že každý je někdy nepříjemný a protivný. I když přivolání polednice později litovala, už se její rozhodnutí nedalo změnit.

Maminka v baladě Poklad se svého potomka nezbaví ani na smrtelné loži. Tuze paradoxní je fakt, že tato osoba byla natolik pohlcená myšlenkou nad bohatstvím, že na své dítě ani nepomyslela. Neudělala nakonec ona největší hřích? Život není spravedlivý ke všem stejně. A tak děkujeme, pokud jsme jeden ze šťastlivců, který si svůj hřích odpyká aniž by za to platili jiní. To se bohužel nestalo u Vodníka. Tam láska rozdala již předem prohrané karty. Vodník chce potomka a ženu po svém boku a obě matky chtějí mít své dítě u sebe. Nakonec nejdrazsi cenu zaplatilo děcko samotné. Zaplatilo svým životem, jenž ukončil jeho otec. Pak se mi nabízí myšlenka. To ta bezcitná postavička byla schopna zabít svého následovníka pro to, aby svou ženu potrestala? V zášti vodník ublížil i sám sobě …

To mi připomíná další možnost, jak mít rád. Milovat jiného člověka nebo věc, aniž bychom věděli proč. Napadá mě jeden příběh. Žil byl jeden princ a ten na lovu spatřil lilii. Vzal si ji domů a z té lilie se vyklubala dívka. Miloval ji, ale musel odjet. Po jeho návratu jeho žena a potomek byli mrtví. Zvláštní povídání… Nic není reálné, ale přesto doufám, že věci mohou mít duši. A je vůbec možné, aby láska původně k předmětu mohla přerůst k lásce milenecké? Tento příběh mi říká ano. Budu mu věřit.

Poddruhem lásky milenecké je láska na první pohled. Inu švarný hoch se zamiluje do krásného děvčete, chce si ji vzít a pak ani nepozná, že mu podstrčili jinou slečnu. Láska je někdy slepá. Jedině to prince smí omluvit.

A někdy láska vede opravdu až za hrob. Doslova a do písmene to zažilo děvče, které věřilo, že se její milý navrátí z vojny. Věřilo tak moc az se opravdu navrátil, ale ne živ. Vsak děvče plné lásky doufalo, že se její vyvolený navrátil. Proč byla tato dívka potrestána? Vždyť se žádnému provinění vůči lásce neprovinila. Nebo snad ano? Lidé milují více věcí naráz a ona možná byť na chvilku přestala věřit v Boha a ten jí to vrátil i s úroky. Naštěstí si mohla svůj čin odprosit a byla jí dána další šance. Další šanci, ale nedostala vdova, která krátce po smrti svého muže našla zalíbení v mladém muži. Těžko se ptáme, proč je špatně milovat jiného člověka, když ten, co byl před ním už není. Asi měla vdova více truchlit.

Můžeme milovat i svou vlast. Bereme ji jako naši matku, když už nemáme opravdu, kam jít. Balada Mateřídouška nám to jen potvrzuje a Věštkyně nemilovala naší zemi o nic méně.

Proto milujme celým srdcem a milujme to, co milovat chceme, protože žijeme a milujeme jen jednou. Nebo, kdo ví...