Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola I. - Les plný bříz (1. část)

První Kruh- 65. rok od uvěznění Smrti a Zvířete

Druhý kruh - 2021. rok od povolání Tří (325. rok od vypovězení lidí do třetího kruhu a uvěznění Smrti a Zvířete)

Třetí kruh – 6500. rok od osídlení lidskou rasou (2024 n.l.)

Třetí kruh – Severní Evropa, 23.února 2024 (7:05 ráno)

V lese na severu Evropy se kostnaté prsty stromů natahovaly k nebi, na němž pomalu umírala noc a ráno na východě získávalo převahu. Teplé světlo už skoro rozehnalo mrazivou mlhu, plazící se mezi kmeny stromů.

Shayde šla pomalu a botami s podrážkami z vydělané kůže našlapovala opatrně pouze za tichého křupání sněhu, jako vždy, když nechtěla být spatřena. Ale tehdy byla ve známém prostředí. A rozhodně teplejším, pomyslela si s mírným úšklebkem, čehož musela ihned nechat, aby jí svaly obličeje nezmrzly v grimase připomínající rozšklebenou ránu. Kvílející vítr čechral její onyxové vlasy a vháněl tančící sněhové vločky do očí barvy roztavené mědi. Oblečena ve světlých plátěných šatech, převázaných širokým temně šedým pásem a povlávajícím kožešinovém plášti stejného odstínu, působila v zamrzlé krajině téměř přízračně.

Rozhlédla se po bílých stromech pokrytých vrstvou sněhu a jinovatky a povzdechla si odevzdaně. Jak jí vzduch unikal přes úzké rty, srážel se mrazem v mléčně bílou páru.

Zachvěla se a přitáhla si plášť s hustou kožešinou kolem krku pevněji k tělu v marné snaze skrýt se před větrem. Do záhybů látky si schovala prsty, aby se jí neproměnily v rampouchy. Zatřásla se znovu a aby trochu prohřála tuhnoucí nohy, dala se do běhu po náhle objevené lesní cestě s nadějí, že potká co nejdříve živou duši, jinak tu umrzne, než splní svůj úkol.

Pohledem se soustředila na zem, na níž se sníh s blátem s pomalu přicházejícím ránem promíchával do jedné vrstvy hnědošedé břečky a hrozilo, že v ní její boty podklouznou. Náhle ticho lesa prořízlo hluboké blížící se bručení. Srdce jí začalo tlouct rychleji a rozhánět krev po těle. Zastavila a uhnula velmi rychle z cesty právě včas, aby viděla mohutnou červenou hromadu kovu na podivných černých kolech, která se s rachotem vyřítila ze zatáčky a minula ji jen o délku dvou paží.

Zůstala stát zády přitisklá k drsné kůře stromu a ochromená strachem, než to zmizelo z dohledu. Pak se odvážila vydechnout a srovnat si myšlenky. Až po notné chvíli, kdy jí uši naplňovalo hučení její vlastní krve v hlavě, si uvědomila důležitý poznatek. Pitomec. Je zatracený pitomec a srab. Za tabulkami skla toho kovového monstra přeci seděl člověk! Musí se vydat směrem kterým se řítila i ona kovová krabice, jestli chce lidi najít. Protože kde je jeden člověk, bude jich víc. S trochou štěstí to, co ji minulo je opravdu jen jeden z těch lidských nových vynálezů, o kterých nemálo slyšela, a ne prokletý kus kovu hnaný touhou po krvi nebo po něčem horším a zvrácenějším.

I přes svůj poznatek raději pokračovala s rukou na dlouhé dýce z černého kovu s jilcem zdobeným runovými nápisy, kterou měla na opasku a s každým krokem jí dodávala pocit bezpečí lehkým nárazem do stehna. Jistota je jistota.

Dům stál u kraje lesní cesty. Spatřila ho právě v okamžiku, kdy už toho všeho měla plné zuby. Vadila jí ta břečka ze sněhu, ten štiplavý mráz a vítr který jí trhal plášť od těla s vášní nočního milence.

Věděla, že zloba a podráždění jí vhání vražedný zvířecí lesk do očí, ale neprojevila ani nejmenší snahu jej skrýt. Jediné, co ji zajímalo byla vidina horkého šálku čaje. I kdyby se do toho domu měla dostat násilím a uvařit si jej sama.