Smečka stála venku. Až na tu léčitelku a jednoho mladého muže s hnědými vlasy i očima a jizvou přes čelo, byli ve vlčí podobě a působili ostražitě.
Shayde se usmála a vydala se na cestu jako první. Vlci se ihned zařadili za ni, a budili dojem jakoby následovali svého vůdce.
Daniel šel poslední s tou milou léčitelkou, jménem Joanetta a hnědovlasým mužem, který se představil jako alfa smečky.
Oba se velmi zajímali o jeho minulost. Vyprávěl jim o autech, elektřině a televizích.
Léčitelka se usmála. „Vy lidé jste se očividně dobře zabydleli, od té doby, co vás Tři vyhnali."
„Pověz mi o nich něco." Poprosil Daniel léčitelku.
„Víš, moc toho nevíme. Jen, že jsou to prastaré bytosti, pravděpodobně mocní démoni. Poslední dobou o sobě nedávají vědět."
Daniel se podíval na Shayde, která kráčela vpředu. „Ona mi řekla, že prý Smrt a Zvíře jsou uvězněni. Že je vězní Život."
Léčitelka na něj pohlédla s čirým překvapením a šokem v tváři. „To nikdo z nás nevěděl. Ale možná, že ona patřila k úzkému kruhu služebníků Zvířete. To svým následovníkům dávalo mocné požehnání a byli dobře zpravováni o událostech."
„Jak ti Tři vypadají?" Zeptal se.
Oba ale pokrčili rameny. „To nevíme. V zásadě nevycházeli ze svého sídla v podzemí, kam podle tvé společnice teď míříte. Ale v legendách vystupují jen jako hlasy. Dávejte si na ně pozor, jsou to staré bytosti, které hrají vlastní hry."
Když se den skláněl po korunou noci, dorazili k hranici lesa.
Léčitelka se usmála na Daniela. „Až odtamtud vyjdete, stavte se k nám. Jste vždy vítáni."
Rozloučili se a za chvíli spolu s Shayde stáli sami tváří v tvář velké skále.
„Máš ještě ten amulet? Neztratil se v tom městě?" Otázal se jí.
Vytáhla z měšce u pasu rozpůlený amulet a kývla.
„Jak jej udržíme u sebe?" Zadíval se na obě části, jejichž kostrbaté okraje připomínaly zuby.
„To nevím." Přiznala. „Napadlo mě jej prostě držet v ruce."
Zavrtěl hlavou. Kdyby byl další útok těch monster, ztratili by cenné vteřiny. Z batohu vytáhl černou izolační pásku a amulet jí obmotal nejdříve přes zlom a poté ještě dvakrát do kříže.
Shayde se na něj přísně podívala, a tak rychle izolepu schoval. „Neboj se, nikdo tu není." Řekl.
„Nelíbí se mi, že používáš vynálezy vašeho světa tady. Ale uznávám, že pro tentokrát tu nikdo není a spěcháme." Odevzdaně se rozhlídla a pak přistoupila k masivní skalní stěně. V ní nebyla žádná rýha, která by značila, kde se nachází rám vchodu. Hladký kámen zdobil pouze nápis:
VINA TÍŽÍ TVOJI DUŠI. KÁMEN JE SOUDCE, MY JSME TVÝM KATEM A TMA VĚRNÝM SPOLEČNÍKEM.
Shayde si povzdechla.
„Co je to?" Daniel zíral na hádanku, jak se ji pokoušel vyřešit.
„Dovnitř smí vstoupit jen zločinci. Musíme se přiznat k něčemu, za co si zasloužíme být potrestáni."
Daniel kývnul nejistě. Pořád si nebyl jistý, zda to bude fungovat, ale připomněl si, že Shayde tu již byla.
Shayde stiskla ruku v pěst. „Jdi první. Stačí položit ruku na stěnu a přiznat se. Půjdu hned za tebou."
Zmohl se jen na další přikývnutí a položil dlaň na dveře. Před očima se mu vybavil Victoriin vyhasínající pohled. „Zavinil jsem smrt své ženy." Pronesl tiše, ale nic se nestalo.
Shayde zavrtěla hlavou. „Ne, nezavinil. Jinak by se ti otevřely."
Rychle pátral v paměti, po něčem dalším. „Vloupal jsem se na cizí pozemek." Spíš do podzemí. A nebyl jsem sám. Shayde se na rtech objevil mírný rošťácký úsměv, jak si vybavila onu vzpomínku. Ona tam byla se mnou.
Stěnou se rozeběhla puklina, která opsala obdélník a ten se s cvaknutím vysunul a odklopil na stranu. Za ním byla vidět kamenná chodba, topící se ve tmě.
Daniel se podíval do vchodu, zapálil pochodeň a nadechl se zhluboka, aby si dodal odvahu. Vešel a s dutým cvaknutím se za ním stěna slila v jediný kus kamene. Spolu s tmou ho obklopila i panika, která ovšem za chvíli polevila, když za ním Shayde vešla také. Připomínalo mu to onu chvíli, kdy byli ještě v Druhém kruhu a hledali trhlinu. Zdálo se mu to jako před lety. A přitom uběhl jen týden.
Zapálila svoji louč mlčky a pak teprve promluvila: „Musíme držet u sebe. Pravděpodobně toto místo má své stráže."
„Říkala jsi, že sem nikdo smrtelný nesmí."
„Nejsou živí." Víc neřekla a vydala se s ním do husté tajemné tmy.
ČTEŠ
Píseň noci a krve (Díl první)
خيال (فانتازيا)V pokoji pouze záclony povlávaly ve studeném nočním větru a odrážely světlo velmi jasného měsíce, které osvětlovalo rozhozené peřiny v prázdné posteli, přesně podle jeho očekávání. Přešel k oknu a bílou látku, která se mu přitiskla k zátylku jako du...
