Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola III. - Káva je úžasná věc (1. část)

„Co ta trhlina, nebo jak si to nazvala, co kdybychom ji našli?"

„Už se zavřela. Jakmile se jí jednou projde, tak se zhroutí." Povzdechla si. „Otevírají se na místech, kde došlo k nešťastné události, ale jejich otevření může trvat i desítky let."

„No máme tu knihovnu. To je takový archiv papírů s textem o všem, co se tu stalo a..."

Přerušila ho. „Vím, co je knihovna."

„Tak pojedem." Nejlepší bude vzít auto, pomyslel si. Doufám, že se ho nebude bát.

„Autem nepojedu."

A je to tady. „Proč? Je to jen auto, kompletně neživá věc. Jakto, že se jich bojíš?"

Tiše zafuněla nespokojeně. „Nemám ráda takové malé prostory. A věci, co mají oči."

Oči? Aha, myslí světla. „Otevřu ti okýnko a můžeš vyplazovat jazyk a nechávat ho vlát ve větru." Píchlo ho u srdce. Sam tohle miloval.

Prskla: „Jsem vlkodlak, ne psisko." Pak se zašklebila pobaveně. „Ale možná, kdybych se proměnila, byla by to zábava. Hm...ano. Zní to lákavě"

Vybavil si její pekelné oči, černou srst, s tlamou zbrocenou krví a polkl. Rázem ho vtipná nálada přešla. „Asi radši ne."

„Byl to jen vtip." Mávla rukou.

„Takže pojedeme autem?"

„Ne, do toho kusu železa nevlezu. I kdybych měla vedle tebe klusat." Pak zvedla důrazně prst. „Nekomentuj to. Jdeme pěšky."

Pokrčil odevzdaně rameny a oblékl si bundu. Venku na ně zaútočil pichlavý mráz jako stádo vos, když zamířili do města. „Tvá rodina zůstala tam na druhé straně tý trhliny?" zeptal se po chvíli.

Kývla. „Ale dlouhou jsem je neviděla. Moc jsme se nevídali ani předtím."

„Tvoji rodiče byli, však víš, vlkodlaci?"

„Nevím. Vyrůstala jsem v jedné smečce." Zatřásla odevzdaně hlavou. „Můj příběh není šťastný a nekončí dobře, nerada bych si jím kazila tak krásné dopoledne."

Došli konečně k velké budově s nápisem KNIHOVNA nad vchodem, zhotoveného ze zašle zelené mědi. Daniel otevřel džentlmensky dveře. „Prosím, madam."

Shayde mu vysekla ukázkovou poklonu hodnou dámy a vešla dovnitř.

Stará knihovnice jim ukázala seschlou rukou cestu k oddělení, kde se nacházely kroniky a historie města a přísně jim nakázala, aby dodržovali ticho, i když Daniel nespatřil jiného návštěvníka, kromě pár pavouků u stropu a můr kroužících kolem poblikávajících zářivek. Pak se znovu zahleděla do stránek deset let starého časopisu.

***

Prošli knihovnou po skřípějící dřevěné podlaze. Shayde se to místo pranic nelíbilo. Bylo smutné a zapomenuté. Police byly plné starých vzpomínek, příběhů a prachu.

„Proč už sem nikdo nechodí?" Její hlas se nepříjemně rozlehl v prázdnu.

„Ticho dodržujte v prostorách knihovny!" Zakvákala zepředu knihovnice, aniž by zvedla hlavu od stránek časopisu.

Daniel promluvil tichým hlasem. „Máme telefony, to je takové zařízení, kde si můžeš najít co chceš a klidně si tam i číst." Vytáhl podivnou černou malou krabičku z kapsy a ukázal jí to.

„Vy se řídíte tím, co vám řekne nějaká tmavá krabička?"

„Svým způsobem ano. Podívej, tohle je to oddělení." Zastavil se před dveřmi se zaprášenou klikou a bílým nápisem: HISTORIE A ARCHIV MĚSTA.