Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola II. - Rudý sníh (2. část)

První Kruh- 65. rok od uvěznění Smrti a Zvířete

Druhý kruh - 2021. rok od povolání Tří (325. rok od vypovězení lidí do třetího kruhu a uvěznění Smrti a Zvířete)

Třetí kruh – 6500. rok od osídlení lidskou rasou (2024 n.l.)

Třetí kruh – Severní Evropa, 25. února 2024 (21:20 večer)

Slyšela tekoucí vodu, jak se Daniel myl v koupelně. Teď měla příležitost dojít do jeho ložnice pro druhou polovinu amuletu. Potřebovala ji získat a téměř slyšela, jak pomyslné hodiny odtikávají drahocenný čas. Pak se všechno dá do pořádku.

Rychle a nehlučně přes chodbu proklouzla do ložnice. Uprostřed místnosti stála zelená manželská postel s nočními stolky. Prohlédla je, ale kromě knihy, mapy, baterky a loveckého nože nic nenalezla. Sevřela svůj amulet, který ovšem jen tiše vrněl. Druhá polovina tady nebyla.

Voda ztichla, což znamenalo že má jen chvíli dostat se z místnosti. Naházela věci do šuplíků, vyšla znovu rychle na chodbu a uslyšela cvaknutí klíče v zámku koupelny. Bylo jí jasné, že do svého pokoje se nestihne dostat, a tak se otočila ke schodům.

Stoupla na první schod, když Daniel vyšel z koupelny. Usmála se na něj. Celý den byl zamlklý. Nedivila se mu. Také si ji Sam získal a jeho smrti litovala. A Daniel s ním žil několik let.

„Vezmu si vodu v hrnečku do pokoje a půjdu spát." Pak se na něj zadívala a řekla: „Samova smrt mě opravdu mrzí."

„To mě také, byl to můj dobrý kamarád." Odvětil s povzdechem. „Není to tvá vina." Došel k oknu na chodbě a otevřel ho, aby se do domu dostal chladný vzduch.

Ale je. Nemáš ani tušení. „No, vím že to není moc dobrá náhrada, ale máš ještě mě, ne?" Zazubila se na něj. Přátele nikdy předtím nepotřebovala, ale jak hleděla na jeho zlomenou duši, něco se v ní pohnulo. Přála si, aby řekl ano.

Podíval se na ni. „Jo, to asi jo. Díky. Ale Sam byl prostě Sam."

Neděkuj. Doufala, že její úsměv není provinilý. „Štěkat umím taky."

„Fakt?" Povytáhl obočí a, dnes poprvé, se usmál.

„Opravdu. Haf!" Pak vydala dost přesvědčivé štěknutí.

Usmál se. „Hezký...příteli."

Cítila, jak se jí rty roztahují v úsměvu. „Dobrou noc."

„Brou." Zavřel za sebou dveře pokoje.

Ještě že neslyšel následující zběsilý štěkot dvou psů, kteří byli s páníčky na noční procházce v lese a vytí jednoho vlka asi míli odtud.

***

Daniel opatrně otevřel dveře, poté co se dlouhou chvíli odhodlával jít Shayde zkontrolovat. Už tušil, že postel bude prázdná. Přátelé. To slovo mu znělo v hlavě. Ano, byla divná, ale nemohl popřít, že by necítil prázdnotu, když by znenadání odešla. I přes to její podivínské chování to byla ochotná žena. A bylo fascinující a zábavné ji pozorovat, jak má radost z věcí, které se pro něj staly samozřejmostí před mnoha lety.

V pokoji pouze záclony povlávaly ve studeném nočním větru a odrážely světlo velmi jasného měsíce, které osvětlovalo rozhozené peřiny v prázdné posteli, přesně podle jeho očekávání. Přešel k oknu a bílou látku, která se mu přitiskla k zátylku jako duch, odstrčil mávnutím ruky. Stejně mu do toho, kam chodí nic není.

Vytí se ozvalo poprvé. Ten syrový zvuk hladového zvířete se mu zařízl až do dřeně kostí. Shayde je tam venku, uvědomil si. A je tam i vlk co roztrhal Sama. Jaký to je hostitel, když jeho návštěvu roztrhá divoký vlk?

Rychle seběhl schody a ze skříně vzal pušku. Natáhl si boty a hodil na sebe dlouhou bundu. Chvíli zvažoval možnost svolat ostatní myslivce ze spolku, ale než by dorazili, bylo by již pozdě. Zatraceně, ženská, kam jsi šla? Vytí se ozvalo podruhé, téměř z něj cítil tu radost predátora na lovu. Zrychlil a dlouhé kroky jeho těžkých bot ve sněhu, který byl na povrchu v tuto dobu už zmrzlý, se nesly mezi stromy. Měl pocit, jako by se po hlavě vrhal do nepovolené propasti, ze které nebude již nikdy návratu.

Jestli Shayde zemře bude to jen a jen jeho chyba. Neměl ji nechat odejít.

Když před pár minutami vyběhl z domu s návalem adrenalinu v žilách, tak se nijak nezamýšlel nad tím, co je kolem něj, ale teď, když mu studený vzduch pročistil hlavu, si uvědomil, že je něco jinak. Znal les dobře, znal každý jeho zvuk a šelest zvířat, a tak ho teď znervózňovalo ticho, které se rozprostíralo kolem. Les poprvé za jeho život mlčel. Jakoby měl strach z nějaké bytosti, co chodila pod jeho korunami.

Za chvíli spatřil na větvi něco bílého. Vzal látku do rukou. Byla to její noční košile, co jí půjčil. Trochu se mu ulevilo, když na oblečení neviděl stopy drápů nebo zubů – musela si ji tedy sundat sama. Tohle mu nedávalo smysl. Proč by se uprostřed mrazu vyslékala z jediného oblečení, co na sobě měla? Musela někde mrznout. Takže je opravdu nemocná na hlavu, bude si s ní muset promluvit o léčení na psychiatrii. Teď ji ale musel najít. A to co nejrychleji. Špatný pocit v jeho břiše sílil s každým krokem, který udělal.

Palouk se před ním rozevřel znenadání po asi dvou minutách hledání. Na trávě tam ležel vlk a okusoval dravě nějaký kus bílé kožešiny, co bývala zvířetem.

Měl černou srst, která jakoby pohlcovala veškeré měsíční paprsky, co na něj dopadaly. Vlk zvedl hlavu. Oči měl rudé a zlaté zároveň, planoucí smrtícím žárem.

Daniel namířil pušku. Vyhnal z hlavy strach jako vždy, když stál poblíž zvířete, které by ho mohlo roztrhat.

Vlk na něj zíral téměř tázavým pohledem a pak se prohnul v zádech a zapraskaly mu kosti. Daniel při pohledu na tu podivnost sklonil zděšením zbraň, jak mu ruce vypověděly službu.

Vlkovi se zmenšovaly tlapy i čelisti. Srst postupně mizela a nahradily ji onyxově černé vlasy. Oči přestaly zářit jako pekelná výheň a pohasly do barvy mědi. Po chvíli bylo znát, že to přeměněné tělo patří ženě. Shayde vstala, narovnala si s křupnutím záda, přišla k Danielovi, vytrhnula mu svoji noční košili a rychle si ji oblékla přes nahé tělo. „Hádám, že chceš vysvětlení. Ale ne tady. Je tu zima."

Hlava se mu točila a připadal si jako opilý. Pomalu si začínal uvědomovat mráz, který mu do páteře zarýval prsty spolu s panikou.