Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola V. - Město bezmoci, žalu a strachu (2. část)

První Kruh- 65. rok od uvěznění Smrti a Zvířete

Druhý kruh - 2021. rok od povolání Tří (325. rok od vypovězení lidí do třetího kruhu a uvěznění Smrti a Zvířete)

Třetí kruh – 6500. rok od osídlení lidskou rasou (2024 n.l.)

Druhý kruh – jaro – dvacet pět dní do oslav léta 

Stanuli před branou, která se tyčila na počátku mostu, vedoucího k Bílému městu. Shayde si pamatovala dobu, kdy město působilo jako perla na úpatí hory. Teď se ale budovy leskly od zapadajícího slunce a ohně, který domy polykal.

Její hlavou se honily myšlenky, zatímco spěchali po bílém kamenném mostě, jehož kraje zdobily hlavy na kůlech.

„Co to je?" Zeptal se Daniel roztřeseně.

Věděla, že myslí ty hnijící dekorace. „Hlavy mágů. Pravděpodobně přestávali stíhat je pálit." Kdysi jsem tu žila. Jen chvíli, ale pamatuji si to jasně: Ulice plné světla, v nichž běhaly děti. Mezi bílým mramorem se nesl smích, hudba a z trhu vůně cizokrajných koření a pokřikování obchodníků. Proběhli do města, které se halilo do kouře, pláče a mrtvol, jež se válely po ulicích. Shayde kopla jednu mrtvolu strážného v brnění potřísněném krví takže mu z ruky vypadl se zařinčením meč. Zvedla ho a křikla na Daniela: „Taky si nějaký sežeň."

„Ne dík, Mám toto." Pozvedl kuchyňský nůž. „S tím aspoň umím."

Po chvíli proplétání se uličkami, v nichž jen skupinky bytostí oplakávali a odváželi své mrtvé, došli k paláci s vysokými věžemi.

„Tady je ta trhlina." Vydala se po schodech, jejichž desky byly protkány prasklinkami.

Daniel zvedl hlavu a zahleděl se na věže. Vitrážová okna prosvěcovala modrá zář. „Shayde, co to...." Nestihl dokončit větu, protože najednou celá budova vybuchla na střípky. Srazil Shayde k zemi, takže je pokryl jen bílý nános prachu a obemknul jim hrdla.

***

Z mraku jemných úlomků s řevem vyletělo hejno nestvůr. Danielovi připomínali podvyživené lidi v poslední fázi rozkladu s dvěma páry blanitých křídel na zádech, žlutýma očima a půl stopy dlouhými drápy. Prvnímu, co se na ně vrhl, bodl do oka a nůž lehce s nepříjemným čvachnutím zajel až do lebky. Vytáhl ostří, z nějž kapala žlutá tekutina a vrazil ji dalšímu monstru do hrudi. Na okamžik se mu tam nůž zasekl mezi křehkými žebry a jeden z netvorů toho využil. Otevřel tlamu plnou hnijících ostrých zubů, vrhnul se na Daniela a zakousl se mu do ramene.

Pozvedl již uvolněný kuchyňský nůž a zabodl jej nestvůře do krku. Z tepny vystříkla černá hustá tekutina, páchnoucí jako splašky. Monstrum se zachrčením uvolnilo stisk, a tak jej shodil na dlážděnou zem.

Padl na kolena. Rameno měl ochromené bolestí a před očima mu naskakovaly černé skvrny, které jako rozkvétající květiny pomalu zaplnily jeho zorné pole. Poslední, čeho si všimnul, bylo další monstrum, které se k němu střemhlav řítilo a muže v kápi s maskou lišky, který vykročil ze sutin a na zem setřásl pouta.

***

Shayde viděla, jak Daniel klesá k zemi. Neměla moc času. Setnula monstru hlavu, proměnila se ve vlka a ponořila se hluboko do svého nitra. Tělo ovládly instinkty a rozpoutaly bouři, v níž zpívala krev do nastávající noci. Popadla Daniela do zubů za oblečení a táhla ho ulicemi.

V jedné boční uličce ho položila a zkontrolovala. Rána krvácela jen mírně, ale skrz roztrhlou košili byly znát zelenající a modrající okraje. Zavyla naštvaně a zoufale. Jed. Otrávili ho. Znovu ho popadla, něžně položila na opuštěný vozík na zeleninu, který sevřela do zubů a táhla ho městem pryč. Rychleji. Rychleji. Než bude pozdě.