Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola IX. - Zvíře

Jeho záda narazila do stěny. Ale pravdě utéct nemohl. Z plátna se na něj dívaly oči barvy mědi v mladém obličeji orámovaném černými kadeřemi. Z obrazu na něj hleděla věrná zpodobenina Shayde.

„Danieli?" Ozvalo se za ním.

S úlekem se otočil. Shayde stála ve dveřích, když si všimla rudého sametového závěsu, v jeho ruce a odkrytých obrazů, zbledla a zamračila se.

Nebyl schopen se jí podívat do očí. Byla to ona. Ona byla Zvíře. Jedna ze Tří. Couvnul.

Zašeptala: „Známe se, neodvracej svou tvář."

„Ne. Neznám tě, podle toho, co jsem právě uviděl." Hlas mu párkrát přeskočil, jak se ho zmocňovala panika. Celou tu dobu cestoval s nesmrtelnou bytostí.

„Jsem to pořád já. Neměl jsi sem chodit."

„Co-co se mnou bude? Když vím, jak vypadáš..."

„Z mé strany se ohledně mých citů k tobě nic nemění."

„Citů?"

Kývla a chytla ho za ruku. „Jsme přátelé, Danieli. A prošli jsme si hodně situacemi. Mrzí mě, že jsem ti neřekla pravdu, ale sám musíš uznat, že se znalostmi toho, co jsem, bys mi nepomohl."

Pomalu nutil svou mysl, aby se zklidnila. „Jak doopravdy vypadáš?" Vyvlékl se z jejího sevření a sedl si ztěžka u zdi.

„O dost jinak, ale tuto kůži mám ráda a věz, že ji nenosím bezdůvodně. Běžné bytosti z našeho vzhledu mají hrůzu. Ale má to i nevýhodu. V kůži smrtelníka jsem pomalejší, slabší a trvalo mi dlouho naučit se vůbec chodit."

„Takže...ty jsi milovala mého praprapraprapra..." musel se znovu nadechnout, než pokračoval „...prapraprapra dědečka?"

„Nedostal jsi se ani do poloviny rodokmenu." upozornila ho pobaveně, pak jí úsměv zmizel z rtů. „Ale ano. Milovala jsem ho a on mne. Jen nám nebylo souzeno sdílet více času společně."

„Jak jsi utekla z vězení?"

„Jen díky tobě. Zavolal jsi mě. Myslel jsi na milovanou osobu a políbil ten amulet. Ty jsi pode mnou otevřel trhlinu a já přistála v závěji nedaleko tvého domu."

Vybavil si své zoufalství noc před tím, než se s Shayde setkal. Myslel tehdy na Victorii, tisknul k sobě amulet a matně si vybavoval, že ho i políbil.

„Pojď, musíme jít dál." Rozhlídla se. „Nechci se tu zdržovat déle, než je nutné."

Daniel se zvedl a vydal se s ní v tichu chodbou dále do srdce podzemí. Mlčení mezi nimi nebylo nepřátelské, ale spíše nerozhodné. A trapné, pomyslel si. Střípky toho, jak podivně se Shayde chovala a vystupovala, zapadaly do sebe a tvořily mozaiku obrazu, který spatřil v sále.

Tma, ozářená pouze loučemi, je dovedla do slepé uličky s obdélníkovým úzký průřezem ve skále. Shayde, tedy vlastně Zvíře, vsunula svoji zdobenou dýku do mezery v kameni.

Ozvalo se cvaknutí, celá stěna zrudla a zprůhledněla jako závoj krve. Ten protrhla postava v rezavém brnění rytíře s modrým zaprášeným roztrhnutým pláštěm, mečem a modrým poškrábaným štítem. „Na tohle jsem čekal roky v temnotě!"