Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola IV. - Tvrdý náraz (2. část)

První Kruh- 65. rok od uvěznění Smrti a Zvířete

Druhý kruh - 2021. rok od povolání Tří (325. rok od vypovězení lidí do třetího kruhu a uvěznění Smrti a Zvířete)

Třetí kruh – 6500. rok od osídlení lidskou rasou (2024 n.l.)

Druhý kruh – jaro – třicet dní do oslav léta (pozn. autora: oslavy léta = začátek léta)

Daniel se probral v měkké trávě. Zvedl hlavu a pocítil příšerné lechtání v nose. Kýchl, z nosu mu vyletěla můra a popuzeně odletěla mezi kmeny stromů, které byly modré a jako vystřižené z dětské fantasy knížky. Mezi nimi jako malé třpytky poletoval pyl pestrobarevných květin, které rostly všude okolo.

Nad ním se ozval ženský smích. Otočil se na záda se zaúpěním, jelikož jeho hlava se točila jako po kolotoči na pouti a do páteře mu vystřelovala pomalu ustupující bolest.

Shayde visela na větvi nízkého stromu s modrou kůrou, batoh se jí zachytil ve větvích a přezky ji držely pevně. „No, co zíráš? Zvedni se a pojď mě laskavě sejmout z toho stromu." Černé vlasy jí padaly do obličeje a měla v nich několik listů.

Posadil se, ale jeho hlava silně zaprotestovala. „Má tě rád, větvema tě objímá. Užij si to."

Shayde na něj popuzeně prskla, vyvlékla se sama z popruhů, přistála lehce na zemi a poté vyklínila batoh z větví, mezi nimiž prosvítalo brzké ranní slunce. Nevypadala, že by ji bolelo tělo jako Daniela. Pak se najednou zarazila, ostražitě přivřela oči a nasála pachy z okolí.

***

Dokázala to. Byla doma. Ve stínu modrých kmenů stromů s temně zelenými tlustými listy. Daniel vypadal polámaně, nebyl zvyklý na proskakování mezi dimenzemi. Ji pouze trochu brněla levá ruka.

Zarazila se, když ji praštil do nosu ten pach plísně, hnijícího masa a spáleného cukru. Něco bylo špatně. Rozhlédla se a na jednom z listů křoví uviděla trochu černého slizu. Parazité, to poznala okamžitě. Bylo tu něco posedlého.

Parazité po vniknutí do organismu tělo postupně rozkládali a hnali jej žízní po krvi. Postižení byli silnější, rychlejší a chytřejší. Svou kořist pronásledovali klidně i desítky mil. Jestli to zachytilo jejich stopu, musí si dávat pozor.

Daniel se na ni podíval: „Co se děje?"

„Něco tu bylo. Musíme akorát být opatrní." Nemůžu ho příliš děsit. Možná tu ten parazit byl těsně před tím, než jsme se sem dostali. „Musíme jít dál a raději se zbytečně nezdržovat." Z batohu vytáhla kuchyňský nůž zabalený v utěrce a podala jej Danielovi. Pak mu dala i svůj plášť. „Tohle si obleč."

Daniel si sundal bundu a nechal si pouze košili a plátěné kalhoty. Bundu smotal a nechal v křoví.

Shayde se mezitím převlékla do světlých jednoduchých šatů s širokým šedým opaskem, za nějž si zastrčila dýku. Museli být co nejméně nápadní.

Ukázala na východ slunce. „Tím směrem je Bílé město. Město postavené z bílého mramoru na úbočí hory na ostrově. Město naděje, radosti a smíchu. Cíl naší cesty. Tam zavřeme trhlinu."

„Co potom?" Zeptal se Daniel, zatímco si protahoval záda.

„Potom ti to tu všechno ukážu." Vykročila k městu s tichou modlitbou k bohům, aby již nebylo příliš pozdě.