Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola I. - Les plný bříz (2. část)

Rychle před ni postavil na stůl ten červený hrníček a ze svého se napil. „No, já jsem Daniel."
Poděkovala už znovu beze slova kývnutím, ovinula elegantně šálek prsty a opatrně se napila. Snažil se sám sebe uklidnit a přemoct ten pocit neklidu a podivné zvědavosti, který v něm ta neznámá žena vyvolávala.

Vtom se ozvalo tiché zaškrábání a zakňučení psa. Úplně zapomněl, že Sama nechal venku, aby se proběhl ve sněhu. Daniel se zvedl a otevřel zadní dveře zlatému retrívrovi. „No jo, promiň chlapče." Podrbal za ušima Sama, z jehož hustého kožichu kapala voda na zem a tvořila malé loužičky. Pes začal pobíhat po místnosti a zkoumat jejich hosta.

Shayde na něj shlédla, mírně přivřela oči a naklonila hlavu. Sam stáhl ocas mezi nohy a s tichým vrčením couvnul.

Daniel k němu přispěchal. „Klid. Klid, chlapče. Promiň, nikdy takhle nevyvádí." Pohladil retrívra, který kolem něj rozrušeně proběhl do svého pelechu pod schody do patra. „Vůbec nevím, co to do něho vjelo." Prohrábl si rukou strniště. Měl bych se oholit. Zvlášť když je tady návštěva. Ještě aby mě měla za burana.

„Psi jsou jako vlci, u těch taky nevíš, co si vymyslí. Možná jen zavětřil nějaký pach. Pohybovala jsem se lesem."

„Vlků už tady moc není. Někdy jdou v noci slyšet, ale město nechávaj na pokoji." To byl tehdy lov. Byl to on, kdo nebezpečné zvíře jako první z jejich skupiny trefil přímo mezi žebra do srdce čistou ranou. Podíval se na zeď, kde visela vycpaná hlava vlčího samce.

Shayde zachytila jeho pohled a přešla k lovecké trofeji. „Toho jsi ulovil?"

„Ano" Prohlásil hrdě.

„Byl nádherný." Vydechla.

Daniel se trochu zarazil, jelikož čekal jinou reakci. Neptala se, jak ho ulovil, ani jestli to vlastně bylo legální. Ona žasla nad krásou toho mrtvého zvířete. I když je pravda že v kohoutku měl 80 centimetrů a nádhernou zimní srst. Pak mu došla ještě jedna věc, co řekla. „Tys někdy s nějakým vlkem strávila delší dobu a přežila to? Předpokládám, že jsi ho viděla někde v zajetí ochočeného."

V reakci na jeho větu se začala usmívat. „Ano, byl velmi krotký." Čímž mu neodpověděla na otázku. Pozvedl obočí, připravený položit jí další. Ona ale už přešla k fotkám na zdi.

Pohledem se zastavila na jedné, kde seděl na lavičce v městském parku a v obětí k sobě tisknul Victorii. Hleděli do kamery, on s pečlivě oholenou tváří a ona kulatým obličejem ve kterém poťouchle zářily světle zelené oči. Oba se usmívali a Daniel měl ruku zabořenou v jejích kaštanových vlnitých vlasech, které vždy byly cítit hřebíčkem a jehličím. Voníš jako Vánoce, říkával jí, postavím si tě do stojanu a ozdobím. Pak nebudeme muset kupovat ty předražený stromečky. Vždy mu věnovala jemné šťouchnutí do žeber pečlivě upravenými nehty a sladký polibek. Tu fotku pořídil jeden ochotný chodec těsně poté co se zasnoubili.

„Kdo je to?" Vytrhla ho ze vzpomínky Shayde.

„Moje manželka." Srdce ho zabolelo každým úderem do hrudního koše. Už se neptej, prosím nechej to být.

„Ona tu s tebou nežije?"

Zatřásl hlavou, vzal prázdné hrnečky a začal je umývat ve dřezu, aby zaměstnal ruce, které se mu začaly třást. Polknul, aby se mu nezlomil hlas. „Je mrtvá." Vypravil ze sebe s velkým úsilím.

„To je mi líto."

Otočil se na ni a kývnul. Raději změnil téma, aby zabránil dalším vzpomínkám dostat se na povrch. „Ty jsi herečka?"