Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola III. - Káva je úžasná věc (2. část)

Usmála se ulehčeně. „Děkuji."

„To se nespojí?"

Zavrtěla hlavou. „Byl zlomený. A zůstane tak navždy." Opatrně vzala obě poloviny a vložila je do měšce za pasem.

„Říkala jsi, že slouží k otevírání a zavírání trhlin."

Kývla.

„Nemůžeme s ním otevřít teď svoji vlastní trhlinu a projít do toho místa kam potřebujeme?"

„Ne. Nevím, jak moc je ten amulet nabitý energií. Vyčerpali bychom ji a pak by to nestačilo k zavření vězení. Nabít jej může jen jeden z těch Tří."

Přikývl. To dávalo smysl. Zvedl se. „Tak se pojďme vloupat do podzemí."

Když vyšli z knihovny, už se snášela tma a pomalu se vpíjela do bílých závějí. Kráčeli přes křupající sníh lesem k chatě.

„Mohu vědět, kde jsi ten amulet vzal?" Zeptala se a porušila tak ticho.

„Dědí se v naší rodině. Už velmi velmi dlouho."

Otočila se na něj, zastavila a upřeně si prohlídla jeho obličej, jakoby na něm něco hledala. „Znáš příběh toho předmětu?"

Zastavil také. „Ne, otec mi jen povídal, že nosí štěstí naší rodině. Předpokládám, že ty ho znáš?"

Kývla. „Při válce v Druhém Kruhu, kterou lidští vládcové začali a prohráli, se Zvíře hluboce zamilovalo do muže z rasy lidí. Ten člověk nesl jméno Stefan. Byl to tvůj předek."

Tiše se zasmál. Dělá si legraci, že jo?

Ona na něj ovšem hleděla s vážnou tváří a pokračovala. „Museli se rozdělit. Zvíře mu dalo jen tu polovinu amuletu, druhou si nechalo u sebe, aby se mohli skrz trhlinu znovu setkat. Pak bylo uvězněno a již se neshledali."

„Nazýváš Zvíře jako ,,to,,. Nemá, však víš, příslušnost k nějakému pohlaví?"

Zavrtěla hlavou. „Ani jeden z těch Tří něco takového nemá rozlišeno, ale berou na sebe podoby lidí."

„A to Zvíře vypadalo jak?" Zeptal se plný zvědavosti, kdo miloval jeho předka.

„Podívej, už jsme tady. " Otevřela dveře chaty. „Měli bychom vzít louč, provaz, jídlo, zbraň....Co to má být?" Zarazila se uprostřed věty.

Daniel, který zrovna na stůl položil baterku a provaz, zvedl hlavu. „Cože?"

Ukázala na baterku. „Nemůžu si vzít něco, co by vypadalo jako magický předmět a nepatřilo to tam."

Zamračil se nechápavě. „Cože? Proč? Tak řeknu, že sem mág a ovládám magii...magii světla." Dyť je to magický svět, ne?

„Řekneš?"

„Jo. Jdu taky."

Překvapeně zamrkala, ale nevznesla námitku. „Ale tu věc necháš ležet tady. Vezmi pouze předměty, které by zapadaly do části dějin, které vy nazýváte středověk."

„Nějak se vyznáš v historii našeho světa" Pronesl, zatímco do batohů dával věci. Když se otočila ke skříni, aby vytáhla chleba, rychle do deky zabalil plechovou krabici a vložil ji do brašny.

„Našla jsem jednu knihu, která to zmiňovala. Nechtěla jsem jít naslepo." Řekla rychle.

„Co by se stalo, kdyby někdo teoreticky našel u mě nějakej předmět, co vypadá magicky a nepatřil by tam?"

„Mysleli by si, že jsme mágové a upálili by nás"

„Cože? Jak upálili?"

„Ohněm. Na hranici. Život likviduje mágy, kteří mu odepřou poslušnost."

A jéje, snad nebude průšvih, že jsem si vzal pár potřebných věcí.

Shayde se podívala na batohy, teď už vybavené i jídlem. „Máme všechno?"

Kývl, a tak si oba hodili batohy na ramena a vykročili ze dveří. Daniel se ještě ohlídnul na místo, které mnoho let považoval za svůj domov. To bylo před tou nehodou a před smrtí jeho chlupatého přítele. Ucítil, jak se mu s každým krokem pomalu po částech rozpadá tíha, kterou cítil na hrudi.

Dostat se do podzemí bylo až děsivě jednoduché. Vešli do opuštěného rozpadajícího se domu, po jehož zdech se plazily grafity a na každém kroku se válely rozbité lahve od piva a injekční stříkačky. Vytrhli ze spárů špíny a bláta mřížovaný poklop a sešli s loučí po rezavém žebříku do kamenné chodby.

Shayde se na něj otočila, málem vyjekl zděšením. Oheň pochodně jí barvil oči téměř do ruda a propůjčoval ďábelské rysy jejím lícním kostem a rtům. Ukázala pravou rukou do tmy. „Tam by to mělo být."

„Jak to víš?" Vyhrkl. „To vlkodlaci umí poznat světové strany?"

Naklonila hlavu, pousmála se. „Tak nějak." Vydala se do chodby.

Teprve když ušla pár kroků, všimnul si kovové cedule s nápisem:

SEVERNÍ CHODBA

DÉLKA: 2 KILOMETRY, NEJDELŠÍ ČÁST KOMPLEXU

Shayde na něj zavolala: „Vlkodlaci umí číst."

Rty mu cukly navzdory strachu v úsměv.

Vydechl úžasem, když se před nimi v temnotě jeskyně objevila modravá zář, pulzující jako živoucí srdce. Shayde na něj kývla. „Půjdem společně." Dívala se na něj a čekala na jeho první krok. 

Vkročil do záře spolu s ní a s pochybnostmi na mysli: Co když mu lhala? Co když je to roztrhá na prach? Jak moc jí může věřit?