Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola VII. - Chodby kamenného chrámu

Daniel kráčel kamennou chodbou, která vypadala jako vytesaná do skály před mnoha a mnoha lety. Na stěnách rostl světle zlatožlutý lišejník a vydával slabou záři, což propůjčovalo chodbě tajemný nádech. Po chvíli se ocitl ve velkém sále, jehož strop tonul ve tmě a na stěnách v železných mísách hořely ohně. Přímo naproti němu se tyčily tři trůny.

První byl zlatý a jakoby v sobě ukrýval teplé slunce.

Druhý, jasně bílý trůn, sálal chlad jako mrtvé kosti.

Ten třetí byl z černého kamene, který pohlcoval světlo a lenivě předl.

„Cizí. Cizí a lidský. Člověk? Člověk tu není vítán." Šepot mrtvolně bezvýrazných hlasů se odrážel od stěn. Prudce se ohlédl k černému vchodu, ale nikdo tam nestál. Když se otočil zpátky k trůnům, seděla na každém postava v bílé kápi se sklopenou hlavou, takže neviděl jejich obličeje. I tak poznal, že to nejsou lidé.

Všichni tři najednou naklonili hlavy a zvedli se z trůnů. Kapuce teď už nedokázaly skrýt jejich tváře. Kůži měli černou a lesklou jako vybroušený diamant, místo nosu pět děr pod hranicí každé lícní kosti. Jejich rty byly bílé a když promluvil ten, kterému patřil zlatý trůn, Daniel s narůstající hrůzou zjistil, že zuby mají ostré a tenké jako malé jehličky. „Pryč, člověk musí pryč, neb na našem území je." Mluvčí měl karamelově zbarvené zornice očí.

Vedle něj bytost, které patřil bílý studený trůn přivřela bílé oči bez zornic a jen kývla hlavou. „Správně, že se bojíš. Dobrou cestu tak následovat budeš."

Ten poslední jen Daniela provrtával očima. Na levé polovině obličeje měl černou srst a jeho oči zářily jako...

Prudce se posadil a rozhlídl se. Vedle něj Shayde ležela stočená v klubíčku a tiskla k sobě batoh jako pes oblíbenou hračku. Párkrát jí škublo obočí a tiše zakňučela. Zašklebil se pobaveně. Vypadala jako malé nevinné roztomilé štěně, když spala.

Přenocovali kousek za zavřeným vchodem do chodby. Oheň, který večer rozdělali, již dohasínal, a tak do něj Daniel vložil uschlé kořeny a stonky rostlin, co se plazily po stěnách chodby.

Najednou uslyšel zvuk, jako když skřípe štěrk o kov, který ale vzápětí ustal. Shayde otevřela oči a zívla. Pak se vyhrabala na nohy způsobem, který Daniel považoval za hodný chromého vlka. Otřepala se a pronesla: „Ahoj."

Jen kývl na pozdrav, protože právě v batohu hledal jídlo.

Po studené snídani se vydali na cestu tmavou jednotvárnou chodbou.

„Měl jsem strašně divnej sen." Odvážil se prolomit ticho po chvíli.

Podívala se na něj. „Toto místo si hraje s myslí smrtelníků. Taky jsem měla děsivé sny." Pravděpodobně chtěla ještě něco dodat, ale nebylo jí to dopřáno, jelikož zeď přímo naproti nim se vyboulila, ožila a nabyla podobu kamenné postavy.

Hlava bez obličeje toho strážce téměř dřela o strop chodby a místo dlaní měl hranoly z kamene.

„Pryč. Musíme pryč." Vyjekla Shayde.

Daniel neprotestoval a rozeběhl se. Následovala ho, ale strážce by příliš rychlý a přibližoval se.

Shayde najednou vzala Danielovu ruku a prudce ho strhla do jedné nízké boční chodby. Strážce nestihl zastavit a nízký strop mu srazil hlavu. Chvíli působil dezorientovaně, ale pak se znovu řítil bezhlavě vpřed.

Daniel vytáhl z batohu sekeru a sekl kamennému obrovi po nohách, ty se k jeho překvapení roztříštily a strážce se zhroutil k zemi a pomocí rukou se sunul dál. Daniel mu zasekl sekeru do hrudi a vytvořil v ní puklinu, pod níž se objevilo průhledné bijící srdce. Shayde svoji dýku vrazila nemilosrdně přímo do pulzujícího orgánu a kámen pozbyl života.

Daniel poodstoupil. „Co to bylo?" Sekeru pořád tiskl v ruce a krev mu pumpovala v žilách adrenalin. V tom se ozvalo zapraskání. Zvedl hlavu a spatřil rozšiřující se prasklinu nad vchodem do chodby. „Shayde, musíme..." Než stihl dopovědět, strop se zřítil a odřízl mu pohled na Shayde. Zakašlal, aby vyhnal z hrdla prach. „Shayde? Shayde, jsi v pořádku?"

Zpoza kamenné suti se ozval její hlas. „Ano, ano. Jsem. Nedostanu se k tobě skrz ten zával. Jdi tou nejširší chodbou dál až do míst, kde je pramen. Tam počkej. Potkáme se tam."

„Dobře. Pospěšme si." Zavolal na ni a rychlým krokem se vydal širokou chodbou s loučí v jedné a sekerou v druhé ruce.

Nedokázal přesně odhadnou čas, ale připadalo mu to jak hodina, když konečně spatřil pramen. Shayde tam ještě nebyla, a tak se posadil a louč dal do rezavého držáku na zdi. Naproti němu byly velké dveře, z kupodivu velmi dobře zachovalého dřeva. 

Na té celé chodbě bylo něco povědomého. Na hrubých stěnách se pnuly chuchvalce světle zlatožlutého lišejníku. Ten sen. Byl ve stejné chodbě. Rozbušilo se mu srdce. Ty tři bytosti, co jsem spatřil, co když něco Shayde provedly? Jeho oči pořád něco táhlo k dřevěným dveřím. Pomalu vstal, uchopil mosaznou kliku a dveře se se zaskřípěním otevřely.