Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola II. - Rudý sníh (3. část)

Třeštil na ni oči a ona mu pohled oplácela. Možná neměla plácnout první myšlenku, které ji napadla. Snažila se vymyslet, jak ho zklidnit. Nebylo jak. Jeho mysl právě zamrzla děsem, ale jakmile se trochu uklidní...

Daniel se otočil na patě a rozběhl se k domu.

Povzdechla si. Neměl ji vidět. Tohle se nemělo stát.

Vydala se za ním. Třásla se, ale zima na to měla menší vliv, než by si byla ochotná přiznat. Strach lidi nutí k zvláštním věcem. Měla tu ještě práci a s lovci za jejím pozadím by hledání amuletu šlo velmi ztěžka. Bude muset Daniela přesvědčit, aby o tom ani nepípnul. Jinak nebude jiná možnost. Musela by ho zabít. Její srdce pocítilo ostré píchnutí děsu, jaké už dlouho ne.

***

„Zlato, prosím, nemusíš tam jet." Victorie mu prohrábla vlasy a políbila ho na ucho. Leželi vedle sebe na jehličí pod korunami stromů, mezi listy probleskovalo unavené zářijové slunce. „Mám volný celý víkend. Co si radši pustit nějaký film?"

„Je to pro mě důležitý. Každý rok tam jezdíme lovit. Je to tradice. Na film se podíváme, jak se vrátím, jo?"

Polkla a jen se na něj usmála, v očích měla ovšem smutek.

„Děje se něco?"

„Mám z toho špatný pocit, zlato. Nechci, aby se ti něco stalo."

„Je to jen pocit." Uklidnil ji. „Mám tohle." Ukázal jí amulet ve tvaru půlkruhu, který mu visel na krku. Pak se zazubil. „Chrání naši rodinu a nosí štěstí."

Tentokrát se upřímně zasmála také. Nevěřila tomu stejně jako on. Byla to jen rodinná památka.

„Ale...,"přejel jí rty po krku, až se zachichotala, „mohla bys jet se mnou."

„Co bych dělala mezi bandou upocených myslivců?"

„Byla bys okouzlující jako vždy."

Probudil se znovu zbrocený potem. Stiskl znovu oči pevně aby se mu v hlavě nevynořila další část oné vzpomínky.

Zablesknutí světel. Pak náraz, skřípění kovu a bolest v jeho hlavě, jak se auto třikrát převrátilo. Tma a ticho. Když se probudil, v očích mu tepalo.

„Zlato, jsi v pořádku?" Promluvil na Victorii a pohlédl na ni. Držela se za nohu a zírala dopředu vyděšeně. Krev na skle. Nedokázal říct čí. Odepnul si pás, a přitom si pořezal o kusy rozbitého skla prsty. Kopl do dveří levou nohou, aby se otevřely. Vypadly z rámu auta s hlasitým zaskřípěním.

Vystoupil z auta a pravá noha se mu podlomila ostrou bolestí. Vykřikl a spadl na vyhřátý asfalt. Victorie. Musel za ní. Dal před sebe jednu ruku a pak druhou. Doplazil se tak ke straně spolujezdce, kde se vytáhl za vysklené okénko. Klika dveří pořád fungovala, a tak je otevřel.

Victorie byla bledá, rty jí začínaly modrat a držela si křečovitě stehno. Černá kůže sedadla byla nasáklá krví. Opřel se o zdravou nohu a do sečné rány jí vtisknul prsty k jejím. Krev i tak vytékala. Byla jasně červená a tekla příliš rychle. Strhl si pásek a začal jí ho nad ránou stahovat. Vytočil záchranku a ochromený strachem vykoktal co se stalo a kde jsou. Držel ji za ruku, které pomalu ochaboval stisk. Krve bylo moc. Všude jí bylo až příliš. Victorie se trhaně nadechla a svezla se k němu. Její ruka vyklouzla z té jeho.

Další jeho pomoc už byla zbytečná. Muži v uniformách ho odnesli do sanitky, i když se bránil a chtěl být u ní. Poslední jeho vzpomínka byl černý studený pytel, do kterého Victorii zapnuli, poté co konstatovali smrt na vykrvácení.

Došel dolů. Měl mizerný spánek a sen mu pořád tiskl železem hruď.

Vytáhl pálenku ze skříně a vyhlédl z okna. Seděla na schodku před domem celou noc. Neodešla, ale objímala si hruď rukama a rty jí modraly. Jako Victoriiny nádherné rty. Ne. Musel se soustředit na něco jiného. Daniel si nalil panáka a pak dalšího. I tak to, co se stalo minulou noc nezvládl zpracovat. Muselo to mít nějaké rozumné vysvětlení, ale jestli ano, tak jej věděla jedině Shayde. A ta byla...ani nevěděl přesně co. Vlkodlak? Na ty přece platí stříbro. Vyběhl do patra, přičemž bral schody po třech a ze staré vyřezávané šperkovnice vytáhl prsten po matce. Z květináče vytáhl hůlku, která držela vysokou palmu. Na ostrý konec dřeva natáhl prsten. Kdyby měla hlad, alespoň nějakou účinnou zbraň měl.

Přešel ke dveřím a otevřel je. Shayde sebou trhla a otočila se. Oči měla unavené a mžourala na něj, jakoby právě podřimovala. Stoupla si. „Můžu to vysvětlit."

„Pojď dovnitř. Ať se nenachladíš. V nemocnici asi lůžka pro vlky nemají."

Jen kývla, ale neusmála se. Začínala do něj hlodat vina, že ji nechal tak dlouho venku v zimě.

Poté, co vešla a usadila se na židli, stiskl pevněji tyčku. Ruce, které má položené na stole trhaly maso jako nože. Oči tehdy hořely jako peklo. A teď se na něj dívá. Zatřásl hlavou, aby vyhnal strach z mysli. „Sam. Zabila jsi ho?"

„Ne, byla jsem se proběhnout a napadl mě samotářský vlk. Pravděpodobně to byl omega větší smečky a oni cítili můj pach ze Sama."

„Co...Co jsi zač?" Držel před sebou pořád hůlku se stříbrným prstenem jako chabou zbraň proti neznámému.

„Vlkodlak." Z hůlky sejmula prsten a pohrávala si s ním v prstech.

„Ne. Nejsi." Ukázal na prsten. „To je stříbro."

Naklonila nechápavě hlavu. „Vrátím ti ho, neplánuji ti ho ukrást."

„Měl...měl by tě spálit." Zakoktal se.

Na rtech se jí objevil úsměv. „Ne, nějaký kus kovu mi neublíží."

„Ale...jakto? Vlkodlaci nemají stříbro rádi."

Povzdechla si. „Je to nádherný kov. Ve větším množství vysává magii jako upír novorozeně."

Hlas mu na chvíli zmrzl hrůzou. „C..cože?" Upíři jsou skuteční?

„Stříbrná pouta by nějakému magickému tvorovi znemožnila magii používat i několik dní po jejich sejmutí."

„Upíři?"

„Těm taky." Pokývala hlavou. „Nemohli by se proměnit."

„V netopýra?"

„Kdo to kdy slyšel, aby se upír měnil v netopýra?" Začala se smát. Pak jí úsměv zmizel. „Ti se mění v něco mnohem horšího, než je malé zvířátko s nebezpečností otravné mouchy."

Vzteklina. Přenáší vzteklinu. Ta je nebezpečná. Zůstal ale mlčet. Pravděpodobně neměla tušení, co vzteklina je a nebyl v náladě jí provádět osvětu. „Odkud jsi? Popravdě"

„Z Druhého Kruhu."

Nechápavě se zamračil. To je nějaký ostrov u Ruska?

Začala trpělivě vysvětlovat. „Svět tvoří tři prstence dimenzí na sobě. První Kruh je vězením pro nebezpečné zločince, ve Druhém žijí pouze nadpřirozené bytosti jako jsem já a ten Třetí je místem, kam byli lidé vyhnáni po válce, kterou prohráli před mnoha lety. V něm teď jsme. Každé dimenze má jiný tok času. Den v Třetím Kruh je v dimenzi, v níž se nachází vězení, jen dobou, za kterou bys stihl sníst jídlo."

Hlava mu hučela přemírou informací. „A co děláš tady?"

„Dostala jsem za úkol odsud jednu věc přinést. Zkoumala jsem jednu jeskyni, kde se měla nacházet trhlina, skrz kterou jsem se sem měla dostat. Trhliny jsou místa s velmi silnou magickou aurou, která tě dokáží dostat do vyššího nebo nižšího Kruhu. Ale jsou nebezpečné. A vzácné. A já uklouzla, spadla do ní a probrala se v závěji sněhu tady v lese."

„Jak se dostaneš zpátky?"

„To nevím." Pronesla tiše s ostnem smutku. „To opravdunetuším."