Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola X. - Vězení

Rytíř byl naštěstí během chvíle poražený a Shayde cítila, jak se jí do žil vlévá moc. Prošli bránou do vězení, v němž zuřila bitva.

Všechny cely byly pootvírané, démoni syčeli a řvali a do toho se ozýval křik vězňů, naplněný zlobou i bolestí. Celé to kryla modravá záře, vycházející z obrovské zlověstné trhliny na konci chodby. Daniel se na ni letmo podíval: „Budeme se muset probojovat." A sekerou odrazil prvního démona, ale jeho místo ihned nahradili dva další.

Věděla, co musí udělat. Rozeběhla se proti vězňům, přitom chytla svůj obličej, který již tak dlouho nosila a strhla si ho. Kůže se z ní sloupla v jemné spršce krve a odhalila černou hladkou pokožku pod ní, bílé rty, pět děr pod každou lícní kostí, levou polovinu obličeje zarostlou hustou vlčí srstí a oči žhnoucí žárem roztavené mědi. Místo prstů jí narostly drápy, jež si začaly prosekávat cestu k trhlině lehkými ladnými kroky. Vždy koutkem oka kontrovala Daniela, který se rval statečně jako jeden z vlků.

Tváří v tvář trhlině vytáhla amulet. Daniel se postavil okamžitě za ni a statečně jí bránil záda. Vytěsnila veškeré myšlenky, byla teď Zvíře, pochyby nebyly pro ni. Vyřkla prastaré zaklínadlo, modrá zář se začala kroutit jako chycený had a amulet se rozpadl v jemný popel, hladící ji mezi prsty, jak se snášel k zemi.

Trhlina se s lupnutím zavřela a všude se rozhostilo ticho. Zároveň s radostí ji zalil i smutek. Ten amulet byla poslední věc, co měla jako pouto se Stefanem.

Shayde se narovnala, obklopena roztrhanými mrtvolami a zahleděla se Danielovi do očí. Čekala, že ho svým vzhledem vyděsí a on uteče. Místo toho se začal smát.

Z každého póru těla jí vytryskla nová kůže a obalila ji. Zahýbala rameny a prohrábla si černé vlasy. Vypadala teď stejně jako předtím. „Co se směješ?" Povytáhla obočí na Daniela.

„Jen jsem rád, že je to za námi. My to zvládli." Na tváři měl unavený, ale šťastný výraz.

S úsměvem kývla. Ano, dokázali jsme to.

Dveře jedné cely se otevřely a ven vyšla Smrt s bílou pokožkou a rozevlátými modrými vlasy, které připomínaly rozbouřené vlny oceánu. „To ti to trvalo, sestro. Ráda tě vidím." Věnovala jim úsměv a Shayde jí sejmula pouta.

Smrt si protřela hubené ruce a zahleděla se k bráně. „Pojďme domů, Zvíře."

Shayde se usmála. „Ano, půjdeme. Všichni."