Píseň noci a krve (Díl první)

Kapitola VI. - Studený soudce (2. část)

Druhý kruh – jaro – dvacet tři dní do oslav léta

Daniel se pomalu probral v jeskyni. Byl slabý a rameno měl v jednom ohni. V puse cítil podivnou hořkou pachuť. S heknutím se posadil a pokoušel si vybavit, co se stalo, proč tu leží a cítí se slabý jak hadrová panenka.

Pak se mu jako smršť vrátily obrazy a myšlenky. Rozhlédl se. Vedle něj hořel oheň a byly tam hozené jejich batohy, jako by ho tam někdo zanechal a ve spěchu odešel. Shayde, kde je? Všiml si, že nemá košili a rameno má obvázané čistým plátnem, skrz který protékala nějaká zelená pasta, páchnoucí jako spálené byliny. U části jeskyně, kde prosvítalo bílé světlo se ozvalo zaškrábání. „Shayde? Jsi to ty?" Jeho vlastní hlas mu zněl nepříjemně hlasitě a cize. Když se mu nedostalo odpovědi, pokusil se zvednout, ale celý svět se zatočil a zimnice ho srazila na kolena. Unavený. Je tak strašně strašně unavený.

Do jeho zorného pole vešlo stvoření podobné psovi. Tedy alespoň tipoval, že to kdysi byl pes. Celá jeho srst byla pokrytá černým slizem a obklopoval ho nasládlý odporný puch. Nejděsivější byly jeho oči. Celé černé, jen s občasnými bílými pulzujícími žilkami. Stvoření vydalo zvuk znějící jako polámaná sekačka. Bílé žilky mu v očích zapulzovaly, když se jeho hnijící svaly napjaly ke skoku.

Daniel nic necítil. Únava a horečka celý jeho svět rozostřily a vjemy k němu přicházely z velké dálky. Smrt. Ta ho čeká. Jaké to asi bude?

***

Pes se blížil pomalu. Člověk. Lidská krev. Tepalo mu v hlavě. Parazit v jeho nitru toužil být nasycen. Tohle nebyl snadný lov, ale ta slaďoučká teplá krev bude stát za to. Až zaboří tesáky do toho samce, nakrmí se z něj a nakazí ho. Přikrčil se a zavrtěl pahýlem ocasu. Poslední vjem jeho smyslů, bylo zavrčení a pohled očí, které zářily jako roztavená žhavá měď, pak vše obklopil žár, co spálil po těch desítkách let parazita v něm, spolu s jeho tělem.

***

Shayde to stihla jen tak tak. Toho posedlého psa ucítila čtvrt míle odsud, tak se proměnila a doběhla se smečkou vlkodlaků v patách. Byla rychlejší než oni, po cestě popadla suchou větev a v jeskyni ji zapálila od ohně a strčila psovi přímo do chřtánu. Vzplál jako pochodeň a když uhasl, zbyla po něm jen louže lepkavé bublající tekutiny a popela.

***

Daniela oslepilo světlo a když pohaslo, tyčil se před ním velký černý vlk s pronikavýma očima. Za ním stálo pět vlků, kteří byli menší o dobrou stopu. Dva byli šedý, dva hnědí a jeden bílý, který svíral v tlamě koženou brašnu.

Ten bílý se přímo před jeho očima proměnil v ženu středního věku, která se ihned zakryla dekou a zaklekla k němu. Měla teplé ruce a mateřský pohled modrých očí. Pohotově začala vytahovat lahvičky a váčky z brašny. „Bude v pořádku, má drahá." Promluvila na černého vlka, tedy spíš vlčici Shayde, která přešlapovala u ohně a Daniela pozorovala.

Cítil, jak mu vyčerpání bere tělo. Jak mistr loutkař, který odstřihává nitky své hračce. Svezl se na stranu a než usnul, uvědomil si, že jej objímá žena, její černé vlasy ho šimrají na tváři a jako dvě slunce na něj hledí oči barvy mědi.

Když se probral, vchodem jeskyně již prosvítalo slunce. Byl znovu sám, ale z venku slyšel hlasy. Zvedl se, horečka jej už nadobro opustila a cítil se plný energie.

Shayde vešla do jeskyně. „Vidím, že se cítíš už líp."

„Ano, ano. Mnohem." Měl nezvladatelnou potřebu mluvit rychle a usmívat se.

„A asi až moc dobře. Joanetta to očividně přehnala." Zatřásla hlavou, ale vypadala, že se jí ulevilo. „Ten pes, co tě napadl byl posedlý parazitem. To jsou hnusné potvory. Pokud by jsi ještě nějakého potkal, platí na ně oheň a hlavně tě nesmí pokousat."

„A co to bylo v tom městě?"

„To byli démoni, co utíkali z vězení Prvního kruhu."

„Co teď budeme dělat? Hádám, že tou trhlinou ve městě nemůžeme projít."

„Musíme jít do podzemí. Tam je jediný další přístup do vězení. Smečka nás doprovodí."

„A proč jsme tam nešli rovnou? Nemusel jsem kvůli tomu mít sežranýho půlku ramene." Zahýbal ramenem, ale necítil žádnou bolest ani obvaz. Někdo mu nasadil čistou košili, když spal.

„Zase tak zlý to není. Joe ti to vyčistila a zacelila. Je to zkušená léčitelka. Ty chodby a jeskyně jsou, tedy spíše byly, sídlem a palácem Tří. Smrtelník se tam dostal jen v okamžiku, kdy nad ním oni vynášeli soud a odvedli ho do vězení. Ale nemáme jinou možnost." Na chvíli se zamračila starostlivě.

„A co ti, co ho tam přivedli? Myslím k tomu vchodu."

„Nechali ho tam, jen co se dveře otevřely. Tak pojď, musíme vyrazit. Smečka nás doprovodí na kraj lesa. Není to daleko."

„Co jsou zač?" Zeptal se poté, co uhasili oheň a vyšli ven.

„Členové zdejší vlkodlačí smečky. Když jsem jim řekla, že potřebuji někoho, kdo vyléčí člověka, tak se mohli ochotou přetrhnout. Nikdy člověka neviděli."

„Vypadala jsi jinak než oni." Vybavil si matně, jak Shayde ostatní vlky převyšovala a budila respekt.

Jen zavrtěla hlavou. „Byl jsi v horečce. Blouznil si. Jsem jen tmavší než oni a stála jsem ti nejblíže."

Přísahal by, že opravdu byla větší, ale nechtěl se s ní hádat.