Píseň noci a krve (Díl první)

Prolog - Bohové plísně a tmy

Životem mne zvou, já první tváře nových mláďat spatřím

S bratry tebe soudím

Zlatý trůn je místem mým

Poklekněte před Prvním

Já Smrtí zvána jsem, ruku v tvou vložím a povedu tě podsvětím

S bratry tebe odměním

Sedím na trůnu z mramoru zhotoveným

Skloňte hlavu před Druhým

Zvíře, tak nazvali mne, divokost v srdcích budím

S bratry tebe ochráním

Na černém trůnu já sedím

Na kolena padněte před Třetím

První kruh – čas uvěznění Smrti a Zvířete

Druhý kruh – 1696. rok od povolání Tří (přibližně hodina od vypovězení lidí do třetího kruhu a těsně před uvězněním Smrti a Zvířete)

Třetí kruh – den od osídlení lidskou rasou

Druhý kruh – Město pod zemí, 2.letní úplněk 1696. roku od povolání Tří

Jako by to bylo jen před krátkou dobou, znovu vidělo, jak usedli na trůny v míru. Od té doby uplynulo mnoho času, i když nepoznamenal jejich vznešené tváře.

Teď Zvíře klečelo v řetězech před svým trůnem z tmavého kamene. Ani nemuselo otáčet hlavu, aby spatřilo Smrt padající na kolena vedle něj, naproti jejímu bílému trůnu. Tohle měla být první část jejich trestu. Vidět co ztrácí. Možná jejich rozhodnutí bojovat za lidskou rasu bylo hloupé. Možná jim to zničí budoucí životy.

Zabít je Život nemohl, ale pravděpodobně je pošle do vyhnanství, aby mu nestáli v cestě k moci. A Zvíře mělo zlé tušení, že přesně proto právě hledí na svého proradného bratra. Tvář Života měla podobu zlatovlasého mladíka s karamelovýma očima a sladkým úsměvem, jenž ale skrýval hadí jazyk. Jeho trůn byl před mnoha lety vytesán a mistrně vybroušen ze slunečního kamene.

Muž na zlatém trůně se protáhl s elegancí kočky. Ze stínů za jeho zády jako na povel vyšli tři mágové v dlouhých rouchách barvy temné violeti.

Smrt se zatřásla v marném pokusu uvolnit řetězy. „Alespoň čestně jsi bojovat mohl, bratře.

Život se zasmál nepříjemně. „Byli jste varováni že si nepřeji pomáhat smrtelným bytostem. A pak jste se nechali tak hloupě přelstít. Mám vás na zlatém podnosu jen a jen vaší zásluhou. Měl bych vám za to složit poklonu."

Zvíře se zamračilo. „Byli jsme proti tobě dva. Hlasovali jsme a dohodli se, že jim necháme alespoň oblečení a nástroje, než je mágové vyhodí do nehostinného Třetího kruhu. Tví stoupenci je vyhnali z domovů, ty co nespolupracovali zabili a sebrali jim vše, co měli."

„Ale já vás přechytračil, když jste jim dali tu část amuletu. To v té naší dohodě, jak to nazýváš, nebylo. Tedy ještě lépe řečeno Zvíře dalo. Protože se..." nasadil úšklebek, který zhyzdil jeho tvář, „protože se zamilovalo do člověka. Chtělo ho ještě někdy vidět. Čekal jsem na vaše jediné zaškobrtnutí tisíc let. A teď se to stalo. Kvůli hloupému citu." Život vypadal spokojený sám se sebou.

Zvíře cítilo, jak se v jeho hrudi tříští srdce vlivem vzpomínek a studu. Je to jeho vina, že je Život chytil. Ale potřebovalo se rozloučit a mít alespoň naději, že Stefana ještě někdy uvidí. Všechno se pak stalo příliš rychle a nestihlo mu říct, jak ten amulet použít. Modlilo se, že unikl tomu masakru Života. Ta ironie ho zraňovala ještě bolestivěji.

„Narušuješ rovnováhu, bratře. Kladeš příliš moci na jednu stranu trojúhelníku naší vlády." Vyřkla pomalu a důrazně své varování Smrt.

Život vrtěl hlavou s úsměvem, ještě než stihla dopovědět. „Ale víš na kterou?" Na její odpověď nečekal. „Na moji. Nestrachuj se o mě, já to zvládnu. Odveďte je." Luskl prsty v bílé kožené rukavici.


První kruh – přibližně hodina po uvěznění Smrti a Zvířete

Zvíře znovu narazilo ramenem do mříží své tmavé cely, ale s jako prst tlustými tyčemi ze železa, co byly vsazeny do vchodu místo dveří, to ani nehnulo. Smrt, kterou vidělo skrz malé obdélníkové okénko ve zdi, ve vedlejší cele zavrtěla hlavou. „Ty mříže neprolomíme. Musel by nás odtud někdo vytáhnout."

Zvíře v ruce stisklo půlku amuletu. „Stefane..." Hleslo a zahledělo se na chumáč zeleného mechu či plísně, rostoucí v rohu.

Jejich osud závisel na tom, aby jeden smrtelník použil předmět, o kterém nic nevěděl a pravděpodobně ani netušil, že je něčím víc než pouhý dar mezi milenci.

Byli zabředlí v hlubokém průšvihu.

„Jsme zatracení bohové a nemůžeme nic dělat." Uchechtla se Smrt nevesele a opřela si hlavu o studenou zeď.

Zvíře ponuře zavrtělo hlavou a rozhlédlo se po tmavévlhké cele. „Tady jimi nejsme. Tady je jen plíseň a tma."