Temné proroctví - ✔

Pomstva

Ještě v tu noc se mu zdál divný sen. Byl na nějakém děsivém místě. Všude byla tma, měsíc rudě svítil, stromy byli uschlé a zahalené v temnotě a místo vody v řece...tekla rudě zbarvená tekutina, neboli krev.

Když Zmijí vstal a otřepal si kousky mechu z kožíšku, rozhlédl se po doupěti. Nikdo v něm nebyl, jen malý, tlustý a nejnovější válečník Mechotlap. Dnes mělo být shromáždění a Zmijí doufal že se Laňce podařilo Olšího přemluvit. Podíval se na jasně modré nebe a pak na něj někdo promluvil. Byla to Laňka. Ahoj Zmijí..Olšího měsíce jsem se zeptala jestli by jsi mohl jít taky a on řekl že už má dost koček a že tě prostě nevezme... Sdělila mu zklamaně. Zmijí se jen usmál a kývl že mu to nevadí. Poděkoval jí za snahu a vyběhl z tábora. Potřeboval se jít na chvíly projít a domyslet svůj plán. Jen ho nějak odlákám a pak mu dám pár ran za vyučenou. Opakoval si pro sebe.

Když nastala noc tak se kočky odebrali na shromáždění a Zmijí se zaradoval že Dým v táboře zůstal. Dým se zrovna vydával na lov. A sám! Zmijí byl spokojený že vše jde lépe než očekával. Začal se za ním tajně plížit a až byli oba kocouři dost daleko od tábora tak se Zmijí plížit přestal a rovnou plnou rychlostí napálil ze zadu do Dýma. Dým to nečekal a tak ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Vycenil tesáky a zasyčel: Co to děláš ty myší mozku?!
Zradil jsi mne! Myslel jse že jsme nejlepší přátele! Prskl vztekle Zmijí a vytasil své ostré drápy. Než se Dým stihl postavit tak mu Zmijí rozdrápl ucho a stali se z něj jen cáry. Dým se rychle postavil a skočil na Zmijího. Ten však uhnul a zaryl své drápy do jeho zad. Dým tlumeně vřískl a zakousl se Zmijímu do ramene. Z ramene mu vystříkla krev. Zmijí dráp se vztekle naježil. Najednou ho popadla taková zloba že máchl tlapou po Dýmově krku. Tím ho srazil k zemi a rychle se mu do rozdrápnutého hrdla zakousl. Za chvíly byla jeho tlamička naplněná krvý a tak ustoupil o kousel dál a pozoroval Dýmovo mrté tělo. U hvězdného klanu! Co jsem to udělal?! To jsem nechtěl... Začal panikařit. Nic jiného ho v tu chvíly nenapadlo a tak začal hrabat díru aby mohl mrtvé tělo pohřbít.
Když měl práci hotovou tak kulhal zpátky do tábora. Zamířil hned k Jalovčince, jejich léčitelce.  Aby mu krvácející rameno ošetřila. Jak se ti to stalo? Optala se Jalovčinka když mu na ránu dávala nějaké pavučiny. Zaútočila na mě nějaká toulavá kočka. Ale už jsem ji vyhnal. Zalhal Zmijí. Jalovčinka mu uvěřila a pustila ho ať se jde vyspat. V táboře bylo prázdno, protože kočky se ještě nevrátili ze shromáždění. Zmijí dráp ulehl do pelíšku a zavřel oči. Přemýšlel o Dýmově smrti. Nechtěl aby Dým zemřel. Ale něco v hlouby duše mu naznačovalo pocit vítězství.
Kdyby se na mě Dým nevykašlal tak by se to nestalo. Jeho chyba... Zamumlal Zmijí a usnul.

Najednou se Zmijí dráp objevil na tom stejném místě jako minule. Měsíc tam zase svítil rudě a uschlé stromy byli zahalené ve tmě. Tentokrát tam ale nebyla ta krvavá řeka kterou viděl minule. Rozhlížel se na všechny strany, ale všude byla tma. Přímo předním se objevila nějaká neznámá kočka. Zmijí ji upřeně sledoval. Kočka k němu šla blíž až se tyčila přímo nad ním. Zmijí se zděsil když ji uviděl zblízka. Srst měla pocuchanou, slepenou od krve do chomáčků, jedno uchu jí úplně chybělo, místo ocasu jen nějaký zlomený pahýl a byla na jedno oko slepá. Byla hodně ošklivá že musel Zmijí na chvíly uhnout pohledem. Kdo..kdo jsi? Vykoktal ze sebe. Kočka si ho jen pečlivě prohlížela. Až po nějaké době odpověděla. Byl jsem velitel tvého klanu. Odpověděl ten neznámí kocour. Jeho hlas byl chraplavý. Nikdy jsem o tobě neslyšel. Řekl teď už nebojácně Zmijí. Kočky o mě nemluví. Odpověděl. Jak se ti dostalo tvé podoby? Proč jsi tak zohavený? Optal se Zmijí.
Když jsem byl velitelem jmenoval jsem se Krvavý měsíc. Uměl jsem rychle a chladnokrevně zabíjet. Když jsem byl válečník nesl jsem jméno Jezevčí dráp. Když chceš něco mít musíš si to vybojovat a nebo zabít!...jen ti nejlepší přežijí. Dokončil chraplavě Krvavý měsíc a začal se vytrácet. Zmijí to moc nechápal chtěl na toho kocoura zavolat, ale už se zase objevil ve válečnickém doupěti. Svítilo hřejivé slunce. V doupěti spalo ještě hodně koček, hlavně ti kteří byli na shromáždění. Vyšel ven, vzal si hromady s úlovky myš. Hned na místě si ji snědl a vyhříval se na letním sluníčku.

Další kapitola venku...🐱💙