Temné proroctví - ✔

Nový "učedník"

Zmijí dráp vycházel ze školky. Byl se podívat na svoje koťata a na Havranku. Uběhli tři dny od přijatí Havranky do klanu a jejich koťata už měla otevřená očka. Tedy až na Plamínka, ten je měl jestě zavřené.

Odcházel pryč z tábora. Vydal se lov. Za chvíly mělo začít období padajícího listí a kořisti ubylo. Plížil se podrostem a najednou ucítil cizí pach. Naježili se mu chlupy na zátylku. Zavětřil. Vydal se po stopě pachu. Byl celkem čerstvý. Opatrně našlapoval, když na něm něco přistálo. Srazilo ho to k zemi. Otočil se aby zjistil kdo na něj zaútočil. Když zjistil o koho jde, naježil se ještě víc. Před ním stála Díšťka. Vytasil drápy a skočil po Díšťce. Zachytil se jí za rameno a strhl ji k zemi. Díšťka rychle vstala a sekla Zmijího přes čumák. Zmijí se trochu vyděsil. Minule takhle nebojovala, spíše utíkala. Rozmáchl se tlapkou po Díšťčině krku. Ta jen uhla a zakousla se Zmijímu do letící tlapky. Zmijí jí podkopl zadní nohy a ona tak padla k zemi a pustila jeho tlapku. Přitiskl ji k zemi.

Co tu děláš?! Prskl na ni. Díšťka se mu odvážně podívala do očí. Zmijí při jejím pohledu odstoupil a nechal ji zvednout. Co tu chceš? Zeptal se po  pár úderech srdce Zmijí, nyní už ne tolik nepřátelsky. Chci abys mě naučil bojovat. Odpověděla odhodlaně. Zmijí se na ni nechápavě díval a přitom si ani nevšiml, že se na Díšťku dívá s otevřenou tlamičkou. Otřepal se aby se vzpamatoval. Nikdy neviděl tak odvážného mazlíčka. Prosím. Dodala Díšťka. Zmijí cítil, že je ta kočka hodně odhodlaná naučit se bojové umění a tak polevil a přátelsky se na ni usmál. Jsem Zmijí. Představil se. Díšťka kývla a dychtivě ho sledovala. Pojď za mnou. Tady by bylo nebezpečné cvičit. Pobídl ji a bežel pryč. Běžel přímo k poli kde se dříve setkával s Havrankou. Věděl, že to místo nepatří žádnému z klanů.

Zmijí se zastavil. Obrátil se čelem k ní. Zaútoč na mě. Nařídil Díšťce. Ta se na něj bezváhání vrhla. Skočila na něj a tlapkami ho chtěla přišpendlit k zemi. Zmijí ji hned shodil a jedním kopnutím zadních tlapek jí vyrazil  dech. Díšťka zavrávorala, ale ustála to. Kryj si břicho. Poučil ji a skočil na ni. Díšťka se mu vyhla a tlapkou ho udeřila do hlavy. Zmijí se otřásl aby se vzpamatoval z rány, kterou mu udělila. Pochválil ji a česal si rozcuchaný kožíšek. Díšťka si sedla a upřeně ho pozorovala. Jaké to je žít v lese? Zeptala se, aby zabila trapné ticho. Zmijí na ni pohlédl. Těžké. Odpověděl. Nikdy nevíš kde nebo kdy na tebe někdo zaútočí. Řekl a rychle skočil po Díšťce. Ta to nečekala, ale rychle se skrčila a tlapkou se zataženými drápky přejela Zmijímu po nechráněném břichu. Zmijí dopadl na zem a začal se se smíchem svíjet. Díšťka se začala smát taky. Pak se postavil. Musím jít. Oznámil a odcházel pryč. Další trénink bude za tři východy slunce. Zavolal přes rameno a zmizel v lese.

Cestou ulovil pár kořisti. Odložil je na hromadu a nesl Havrance holuba. Položil ho před ni a láskyplně ji olízl.

Celkem nudná kapitola, ale co pořád vymýšlet :'D