BACKFIRE || Sequel to Spitfire

33. chapter

"Aidene…“ vydechla jsem tiše, a pak se sklonila k jeho bezvládnému tělu na zemi. Klekla jsem si na koberec a předklonila, během čeho jsem pořád upírala pohled na Aidenovo zkrvavenou tvář. Kousla jsem se do rtu a přála si, abych mu mohla aspoň trochu odebrat bolest, protože kdyby nebylo mě, tak by tak netrpěl. Vlastně by byl nejspíš v New Yorku a pracoval na jednom z jeho mnoha případů. "Aidene." zopakovala jsem jeho jméno, tentokrát o něco hlasitěji a položila mu lehce ruku na tvář. Ignorovala jsem, že v místnosti je Trevor, který se pořád tvářil stejně nezaujatě, a nějací ostatní dva muži.

"Char." zamumlal Aiden a rozevřel víčka, přičemž jedno z nich měl nateklé. Kolem levého oka se mu pomalu začínala rýsovat modřina tmavě modré a fialové barvy, ovšem většina jí byla zakrytá krví, která mu tekla z nosu. Dostal několik ran, kterým jsem nedokázala zabránit, i když jsem chtěla, ovšem neměla jsem jak. Nevěděla jsem, co Trevor po Harrym chce, tudíž z toho vyplývalo, že jsem ani neznala místo, kde tu neznámou věc najít. Naštěstí Trevorovi po chvíli došlo, že opravdu říkám pravdu a Aidena pustil.

"Už je to dobrý.“ špitla jsem a lehce ho pohladila palcem po tváři, čím jsem se ho snažila uklidnit. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se klepal, což si sám nejspíš ani neuvědomoval. "Lež." řekla jsem, když se snažil posadit nebo alespoň trochu nadzvednou, což se mu moc nedařilo. Podívala jsem se přes rameno na Trevora. "Potřebuje ošetřit." pronesla jsem, i když to bylo trochu absurdní v rámci situace, ale nemohla jsem si pomoc.

"Vypadá to tady snad jako nemocnice?" odvětil s úšklebkem, aniž by vstal ze své židle. "Navíc to ani nebude potřeba." pronesl a prudce si stoupl, až spadla židle na zem s doprovodem hlasité rány, která se rozezněla místností. "Odveďte jek autům." byla jeho poslední slova, než vyšel ven z místnosti rázným krokem. Polkla jsem těžkost v krku. Věděla jsem, že tohle nemůže být dobré.

"Jdeme." ozval se náhle za mnou hluboký hlas. Následně jsem ucítila pevný stisk na svých rukách, kvůli čemu jsem byla donucená vstát. Okamžitě jsem se podívala na Aidena, kterého donutili si stoupnout stejně tak jako mě. Naše pohledy se na krátký moment střetly, ovšem potom jsem už byla tažená ven z místnosti proti mé vůli. Šla jsem, nebo spíš klopýtala, dlouhou chodbou, než jsme se dostali ke schodům, po kterých jsme sešli do přízemí.

Trvalo jen pár vteřin, než jsme vyšli ven z budovy na čerstvý vzduch. Bylo celkem teplo a foukal jen slabý vánek, ovšem mě byla zima. Nepatrně jsem se klepala, ale to byla poslední věc, na které v tuhle chvíli záleželo. Při každém kroku křupal drobný štěrk pod našimi nohami, což byl jediný zvuk, který jsem teď slyšela. Jinak bylo hrobové ticho. Nikdo nemluvil, všichni mlčeli.

"Nasedni." řekl muž, který mě celou dobu držel, když jsme stáli před černým džípem. Udělala jsem to, co řekl, vzhledem k tomu, že jsem neměla jinou možnost. Po pár vteřinách jsem ucítila, jak mi pevně sevřel k zápěstí k sobě. Koukla jsem se tím směrem a sledovala, jak mi vázal černý provaz kolem zápěstí. Bolelo to, protože to moc utáhnul. Lano se mi zarývalo do kůže, ovšem já si to plně neuvědomovala. Přišla jsem si už otupělá od bolesti. Jediné, co jsem cítila, byla prázdnota, se kterou jsem se začínala postupně smiřovat.

S hlasitým bouchnutím se zavřeli dveře vedle mě. Koukla jsem se z okýnka, díky čemu jsem viděla, jak Aiden nastupuje do auta o několik metrů dále. Nějakou dobu jsem se tak dívala, než jsem periferně postřehla vedle sebe. Otočila jsem hlavu tím směrem a trochu se zamračila, když jsem uviděla sedět Trevora vedle mě. Upravil si svojí koženou bundu, a potom na mě pohlédl.

"To, co se teď stane, si neber osobně." přerušil ticho potom, co se auto rozjelo. Nechápavě jsem přimhouřila oči a prudce se nadechla. Připadalo mi, že v autě je najednou nějak málo vzduchu. Špatně se mi dýchalo. "Jinou možnost nemám." dodal a následně upřel svůj chladný pohled před sebe.