"Já musím ještě něco zařídit." řekla jsem Aidnovi přes telefon, který jsem držela v ruce u ucha. "Pak se u tebe zastavím. Dobře?" dodala jsem hned na to, a přitom se zastavila, jelikož jsem se ocitla před místem, kam jsem nemyslela, že ještě někdy zavítám. Podívala jsem se na dveře, před kterýma byla velká fronta, protože byl páteční večer, což znamenalo, že hodně lidí se chce jít někam bavit a jak se dalo čekat, tak si vybrali právě klub.
"Fajn. Budu tě čekat." oznámil Aiden a po krátkém odmlčení mluvil dál. "Dávej na sebe pozor. Miluju tě." řekl, čímž mě donutil široce se usmát.
"Já tebe taky." řekla jsem, přičemž jsem udělala krok dopředu, abych se vyhla skupince lidí, které jsem patrně překážela v cestě. "Přijdu co nejdřív, měj se." rozloučila jsem se s ním a potom stiskla červené tlačítko, čímž jsem ukončila hovor. Telefon jsem vrátila do kabelky, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, a přitom můj pohled směřoval na oranžovou krabičku léků, kterou jsem nesla Liamovi, jak jsem mu slíbila. Porozhlédla jsem se kolem sebe, a pak se vydala ke dveřím, u kterých stál vyhazovač. Přemýšlela jsem, jak se dostanu dovnitř, když nejsem ani vhodně oblečená. Na rozdíl od ostatních dívek jsem neměla krátké a upnuté šaty, ale normální každodení oblečení.
"Ehm, zdravím." pozdravila jsem nejistě vyhazovače, který byl asi o tři hlavy větší než já. Díky jeho velkým svalům působil jako chodící skála. Beze slova se na mě podíval, přičemž se trochu zamračil a promluvil, dřív než jsem se odhodlala k tomu, abych něco sama řekla.
"Je mi líto, ale dovnitř vás nepustím. Stoupňete si do fronty a čekejte jako ostatní." oznámil mi chladným hlasem bez naprostého známmu, nejspíš to říkal často, čemu bych se ani moc nedivila. Pak odvrátil pohled a koukal před sebe jako předtím, čímž mi dal jasně najevo, ať se ho už nesnažím obtěžovat. Tiše jsem si povzdychla, načež jsem si dodala odvahu a promluvila znovu.
"Nemohl by jste aspoň prosím zavolat Harryho?" začala jsem, čímž jsem ovšem jeho pozornost nezískala. Jestli se nedostanu dovnitř teď, tak asi půjdu, protože nemá cenu se tady nějak ztrapňovat. "Prosím." zkusila jsem znovu. Otočil se na mě a já promluvila hned znova, protože jsem to brala jako šanci. "Mohl by jste mu vyřídit, že tu na něho čeká Charlotte. On už bude vědět." požádala jsem ho, a postřehla jsem, že když jsem řekla svoje jméno, tak se mu změnilo ve tváři.
"Charlotte?" zopakoval moje jméno a já souhlasně přikývla, jakože se nepřeslechl nebo podobně. "Pojťe dovnitř. Pan Styles bude nejspíš v jeho kanceláři nebo nahoře v salónku." řekl, přičemž odstoupil na stanu a otevřel mi dveře. Nechápavě jsem na něho chvíli zírala, než jsem se rozešla dopředu. Byla jsem zmatená.
"Děkuju." řekla jsem trochu nejistě, předtím než jsem vešla dovnitř. Prošla jsem krátkou chodbou, než jsem se dostala do středu klubu, kde bylo neuvěřitelně moc lidí. Jako minule většina z nich tančila na parketu a zbytek seděl u baru nebo u stolů v boxech. Začala jsem se prodírat mezi tančícími těly, abych se dostala dozadu a mohla dát Laimovy ty léky. Nic jiného jsem nechtěla, vlastně ani potkat Harryho. Minule, kdy jsem ho naposledy viděla s Tobym, jsem se s ním rozloučila a musela ho přemlouvat, že odvoz vážně nepotřebuju. Vadilo mi, že se choval, jakože se nic nestalo, jakože před těmi pěti lety neodešel.
Po chvíli jsem už konečně byla venku z chumlu lidí a vydala se tou spletí chodeb ke dveřím, za kterými by měl být pokoj a v něm Liam. Hudba tady zněla už tlumeněji a s každým krokem ještě víc. Během minuty jsem konečně našla ty dveře, které jsem hledala. Hlasitě jsem na ně zaklepala, a když nebyla žádná odpověď, tak jsem stejně stiskla kliku a trochu otevřela, abych mohla nakouknout dovnitř. V pokoji panovala tma, ovšem i přesto jsem mohla vidět, jak Liam spí na pohovce. Vešla jsem dovnitř a dveře nechala otevřené, jelikož to byl jediný přístup světla do místnosti. Šla jsem až ke stolku, na který jsem položila nádobku s léky. Byla jsem si jistá, že pochopí, od koho jsou, a že také postřehne, jaké mají dávkování. Nebyla jsem moc nadšená z toho, že jsem ty prášky vzala z nemocnice, ale neudělala bych to, kdybych nevěděla, že jedné zmizelé krabičky si nikdo nevšimne.
"Charlotte." zamumlal rozespale Liam, když se probudil. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to způsobila já, protože jsem neudělala sebemenší hluk, o což jsem se i snažila. Promnul si oči, a potom se na mě podíval, stejně tak jako já na něho.
"Ahoj." pozdravila jsem ho a nepatrně se usmála, o čem jsem si nebyla jistá, jestli v tomhle přítmí uvidí. "Přinesla jsem ti ty léky." oznámila jsem hned na to a pak mávla rukou směrem ke stolku, abych mu je i pro jistotu ukázala, i když to nejspíš taky nemohl vidět. "Každý ráno a večer si dej dvě pilulky. Dobře?" řekla jsem mu, a přitom na něho upřela tázavý pohled, což už mohl vidět, jelikož rozsvítil lampičku.
"Děkuju." řekl, a pak se posadil, i když mu to dalo jistě velkou námahu, jelikož musel hodně zapojit ruce. "Vážně moc si cením všeho, co si udělala." promluvil znovu po chvíli a hned pokračoval. "Věřím, že to muselo být těžký, když si kvůli tomu musela vidět Harryho víckrát, než jsi nejspíš chtěla." dodal, jako kdyby mi četl myšlenky.
"To je v pohodě." ujistila jsem ho a donutila se k tomu usmát, aby to tak i působilo, jakože to je v pohodě. "Navíc jsem ti to dlužila." promluvila jsem po chvíli dřív, než jsem si to vůbec promyslela, upřímně nechtěla jsem vzpomínat na to, co se stalo tak dávno. Zavrtěla jsem hlavou, abych to vyhnala z hlavy. "Budu muset jít." řekla jsem, pak z ničeho nic. "Mám ještě něco v plánu, takže měj se a snad se uzdravíš, co nejdřív." rozloučila jsem se s ním a rozešla se hned na to ke dveřím.
"Počkej." křikl na mě, čímž mě donutil se zastavit a otočit se na něho. "Harry tenkrát neodešel, protože by chtěl. Záleželo mu na tobě, vlastně mu pořád na tobě záleží, víc než si vůbec dokáže představit. Sice to možná teď možná nevypadá, protože se tenkrát změnil, ale opravdu to tak je." řekl, během čeho jsem ho sledovala s přimhouřenýma očima. "Vlastně ani nevím, proč ti to říkám." dodal po chvíli, načež se trochu zasmál. Pořád jsem se na něho dívala, a přitom se cítila tak nějak divně, protože jsem se opět vzpomínkami vrátila tenkrát do nemocnice, kde jsem čekala na to, než se Harry objevil.
"Už vážně budu muset jít." řekla jsem jednoduše, když jsem se vzpamatovala. Vyšla jsem ven z místnosti a hned na to za sebou zavřela dveře, o které jsem se okamžitě opřela zády. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Jestli Harry opravdu odešel, protože musel, tak proč se nerozloučil nebo proč mi to aspoň nějak nevysvětlil. Určitě by to bylo snazší, sice ne o moc, ale aspoň bych byla o něco klidnější a nemusela žít několik měsíců v naději, že se objeví. Když jsem se po chvíli zorientovala a otevřela oči, tak jsem odstoupila od dveří a hned se vydala ven, jelikož jsem chtěla být, co nejdřív odsud pryč a taky jsem se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu, který tady rozhodně nebyl.
Byla jsem ráda, když jsem se dostala konečně přes celý klub až ke dveřím, ze kterých jsem vyšla. Kývla jsem hlavou na toho vyhazovače, který mi kýnuvtí hlavou hned oplatil. Bez jakéhokoliv slova jsem se vydala pryč, tašku jsem si přitáhla blíž k tělu a rozešla se směrem k Aidenovo bytu, který byl odsud jenom kousek. Asi deset minut cesty, tudíž mi přišlo zbytečné brát si taxík, s ním by to trvalo nejspíš dvojnásobně dlouho.
"Charlotte." z ničeho nic jsem uslyšela jméno za sebou a moc dobře jsem věděla, kdo to je. Nevěděla jsem, jestli mám zrychlit, neboj, jestli mám dělat, že jsem nic neslyšela, anebo se zastavit, což jsem nakonec taky udělala. Chvíli jsem stála k němu zády, než jsem se pootočila.
"Harry." řekla jsem jeho jméno.
---------------------------------------------------------
♦ Vím, trochu kratší část, ale musela jsem aspoň něco přidat, jelikož jsem už dlouho nenapsala část :) Nevím, co bych měla psát, takže radši nebudu psát nic :D
♦ Část je věnována -KristenTomlinson- za krásný komentář u minulé části, který mě motivoval napsat tuhle část :) Jinak moc všem děkuju za komentáře a votes, moc pro mě znamenají, i když mě trochu mrzí, že je tak málo komentářů oproti tomu, kolik dáte votes, ale nechci vás do ničeho nutit :D
ČTEŠ
BACKFIRE || Sequel to Spitfire
Fanfiction"Je ode mě příliš sobecké chtít tě zpátky ve svém životě?" 5 let. Tak dlouho uplynulo od té doby, co se jejich cesty rozdělily, ovšem teď se znovu střetávají. Ona je jiná, on je jiný, avšak něco se nezměnilo.
