BACKFIRE || Sequel to Spitfire

32. chapter

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem ležela na zádech a jen zírala na čistě bílý strop nad sebou. Věděla jsem moc dobře, že jsem zpátky u Trevora, ale co jsem s tím mohla udělat? Byla jsem slabá, zraněná a vyčerpaná. Naposledy jsem jedla bůh-ví-kdy, což mému stavu rozhodně nepomáhalo. Dalo by se říct, že mi už bylo snad všechno jedno, kromě jedné věci. Bála jsem se o Aidena, jelikož tady se mnou nebyl. Poslední, co jsem si pořádně pamatovalo, bylo, jak ho Aaron uhodil, a jak potom spadl na zem.

Z ničeho nic jsem náhle zaslechla, jak se otevřely dveře. Donutila jsem se nadzvednout na loktech, abych se podívala, kdo vešel do místnosti. Nebyl to Trevor, jak jsem očekávala, ale Aaron. Vypadal úplně jinak, než obvykle. Neměl na sobě mikinu nebo košili, ale černou koženou bundu, což mi k němu nepasovalo, i když to byla jediná věc, která mi k němu nesedla. Na střední škole byl tak hodný, co se s ním stalo?

"Konečně ses probudila." pronesl Aaron, přičemž mířil ke mně pomalým tempem. "Už jsme se báli, jestli jsi v pořádku." dodal s úšklebkem na tváři, a pak se posadil do velkého tmavě červeného křesla naproti pohovce, na které jsem ležela. Podle toho, jak to tady vypadalo, jsem soudila, že jsme v nějakém starém domě, která byl ovšem v dobrém stavu a možná ještě i s původním nábytkem.

"Kde je Aiden?" zeptala jsem se hned potom, co jsem se posadila. Snažila jsem se ignorovat bolest hlavy, která se snad každou vteřinu stupňovala. Upřela jsem pohled na Aidena a čekala na odpověď, na kterou jsme si ovšem musela počkat, jelikož si Aaron dával na čas a naschvál.

"Ve vedlejším pokoji." oznámil Aaron nezaujatým tónem hlasu. "Pořád se ještě vzpamatovává, praštil jsem ho možná, až moc." řekl s pokrčením ramen. Trochu jsem se zamračila, přičemž jsem se snažila zahnat nepříjemný pocit, jelikož jsem věděla, že všechno, co se stalo a stane Aidenovi je moje chyba. Bylo to stejné jako s Beccou, možná ještě horší.

"Proč ho nepustíte?" položila jsem další otázku, a pak si odstrčila pramen vlasů z tváře, načež jsem zjistila, že byl slepený krví. Instinktivně jsem si šáhla na místo, kde bych měla mít zranění. Došlo mi, že mi ho Aaron včera vlastně ošetřil.

"Mě se neptej. Já nejsem ten, kdo tady rozdává rozkazy." odpověděl mi, během čeho se jeho výraz ve tváři neměnil. Pořád vypadal, že je mu všechno jedno, ale já věděla, že přeci takový není. Nemohl se tolik změnit, nechtělo se mi tomu věřit. V hlavě se mi postupně vybavovaly vzpomínky spojené s ním a vždycky to byl takový usměvavý kluk.

"Změnil ses." zašeptala jsem, ale dost hlasitě na to, aby to mohl slyšet i on. Aaron se znechuceně ušklíbl a vstal, načež udělal pár kroků vpřed a naklonil se dopředu. Jednu ruku si opřel o pohovku a druhou nechal volně podél těla. Na sucho jsem polkla a zaklonila hlavu, díky čemu jsem mu viděla do tváře, která nebyla moc vzdálená od té mé.

"Samozřejmě, že jsem se změnil." odvětil a významně se na mě podíval. "Už nejsem ten malý kluk, který nechá po sobě všechny šlapat." vyslovil, a potom se krátce odmlčel. Zadržovala jsem dech, aniž bych si to pořádně neuvědomovala. "Už nejsem nula." pronesl tiše s nebezpečným blesknutím v očích.

"Nikdy jsi nebyl nula." namítla jsem a upřeně se mu dívala do očí. Nad mými slovy se pobaveně ušklíbl, ale nic dál neřekl. "A nemusíš být takový." pronesla jsem a můj hlas byl pořád tichý, dokonce se mi chvěl, ale snažila jsem se to zamaskovat.

"Možná nemusím, ale já chci." řekl a narovnal se v zádech, ovšem pořád se koukal na mě. "Mám teď všechno, co jsem kdy chtěl. Peníze, moc a něco ti řeknu, tohle všechno, co děláme je občas i zábava." mluvil a byl z nějakého nevysvětlitelného důvodu čím dál tím víc naštvaný. Jak se zdálo, tak chtěl něco říkat dál, ale dveře se z ničeho nic otevřeli a v nich se objevil neznámý muž. "Je čas." oznámil Aaron s mrknutím. Naskočila mu po celém těle husí kůže, jelikož jsem netušila, jak to myslel.