BACKFIRE || Sequel to Spitfire

8. chapter

„Tak, kam chceš jít?“ zeptala jsem se malého Tobyho, když se otevřely dveře výtahu, ze kterého jsme oba hned na to vyšli. Byla sobota odpoledne a já byla domluvený s Jolene, že jí pohlídám Tobyho, což byl její nevlastní syn. Za těch pět let se toho stalo vážně hodně, Jolene se vdala za Williama, se kterým má teď dokonce dcerku. Suzzie je zlatíčko, nedávno jí byl rok a roztomilejší dítě jsem snad ještě nikdy neviděla.

„A nemůžeme zůstat doma?“ odpověděl mi otázkou Toby, což mě donutilo protočit oči. Nebylo to tak, že by mi vadilo, že ho musím hlídat, spíš naopak, ale bylo to s ním někdy těžké. Kdyby bylo na něm, tak bychom byli celý den doma a dívali se v televizi na nějaké přiblblé pořady pro děti, které mi už lezli krkem, protože jsme se na ně koukali nejméně dvě hodiny dopoledne. Chytila jsem ho pro jistotu za ruku, když jsme vyšli na rušnou ulici, jelikož jsem se bála, že by se mi ztratil, což by se mohlo stát docela snadno. Zastavili jsme se kousek od vchodu do budovy, ze které jsme vyšli, abych se domluvit na tom, kam teda půjdeme.

„Ne, nemůžeme.“ řekla jsem, přičemž jsem na něho upřela pohled. „Co kdybychom šli do parku na zmrzlinu?“ navrhla jsem, protože venku bylo zase strašné teplo a představa procházky ve stínu stromů se mi líbila. „Nebo tě napadá snad něco jinýho?“ položila jsem otázku a přitom zvedla koutky do menšího úsměvu.

„Fajn. Tak do parku.“ souhlasil nakonec po chvíli s přikývnutím hlavy. Spokojeně jsem se pro sebe pousmála, jelikož jsme se dohodli. Potom jsem si na oči nasadila černé sluneční brýle. „Ale slibuješ tu zmrzlinu?“ dodal po chvíli, pak se na mě tázavě podíval a já nad tím musela pobaveně zavrtět hlavou.

„Jasně. Slibuju.“ řekla jsem, během čeho jsem měla pořád zvednuté koutky v menším úsměvu, který ale zmizel ve chvíli, když jsem uviděla Harryho, jak vystupuje z černého auto, které parkovalo na protější straně ulice. Než jsem se nadála, tak přeběhl rušnou silnici, jako by nic, a objevil se kousek ode mě a Tobyho. Aniž bych si to uvědomila, tak jsem stiskla Tobymu ruku, víc než bych měla. Bylo to jen pár dní od té doby, co Harry odešel z mého bytu, potom, co jsem mu odpověděla na tu otázku. Myslela jsem, že tím to mezi námi skončí, ale jak se zdálo, tak jsem se pletla. Nejspíš jsem měla něco takové čekat, jelikož je to jednoduše Harry a ten se jen tak nevzdá.

Když jsem se myšlenkami vrátila zpátky do reality, už bylo pozdě na to, abych mohla odejít, jelikož Harry stál u nás. Nejdřív se podíval na Tobyho, který mu pohled oplatil, a pak se koukl na mě. Nemohla jsem poznat výraz v jeho očích, protože měl nasazené sluneční brýle, což jsem u něho ještě nikdy neviděla. Stejně tak jsem neměla možnost ho vidět s šátkem, který mu stahoval vlasy dozadu, jako právě teď.

„Co tady děláš?“ promluvila jsem jako první, čímž jsem přerušila ticho, které mezi námi panovalo.

„Potřebuju tvojí pomoc.“ řekl chladným tónem jako vždycky, a pak si zastrčil ruce do kapes u kalhot. Tázavě jsem povytáhla obočí, čímž jsme mu naznačila, aby mluvil dál. Po chvíli odmlčení pokračoval dál. „Liamův stav se nelepší, spíš naopak.“ vysvětlil a já měla pocit, jako kdyby se v jeho hlase objevily obavy, čemu bych se ani nedivila. Už jsem otvírala pusu, abych něco řekla, ale pak jsem si uvědomila, že je tady pořád Toby, který nás docela zaujatě sledoval.

„Já ti nemůžu pomoc. Liam musí do nemocnice, měl tam jít hned potom, co se to stalo, Harry.“ řekla jsem, a pak přešlápla z nohy na nohu. „A teď jestli nás omluvíš, musíme jít.“ dodala jsme po chvíli a kývnutím hlavy naznačila Tobymu, ať se rozejde, což taky udělal. Chtěla jsem jít za ním, ale nemohla jsme, protože jsem ucítila, jak mě Harry chytil lehce za loket.