BACKFIRE || Sequel to Spitfire

24. chapter

„Harry, nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ pronesla jsem, přičemž jsem se na něho podívala. Stál kousek vedle mě s rukama založenýma na hrudi a nekompromisním pohledem. „Navíc mám berle a…“ řekla jsem a hned se snažila vymyslet nějakou další výmluvu, i když ty berle byla pravda. Vzhledem k tomu, že mě ten kotník opravu bolel, rozhodla jsem se, že ty berle budu používat, i když jsem s nimi byla dost nešikovná. Harry se mi samozřejmě smál, ovšem pak mi vždycky hned pomohl.

„Ještě včera jsi tady běhala bez berlí, jakoby nic, takže si nevymýšlej.“ namítl Harry, načež se pro sebe trochu zašklebil. „Naučím tě střílet a jedinou otázkou tedy zůstává, jestli to půjde po dobrém nebo po zlém.“ dodal a já protočila oči, načež jsem si povzdychla, protože mi došlo, že jinou možnost opravdu nemám.

„Fajn.“ řekla jsem a upřela pohled na Harryho. „Tak ať už to máme za sebou.“ dodala jsem, a pak si opřela berle o strom, který byl blízko mě. Byli jsme na kraji lesa, kde byla mýtina, přičemž několik metrů ode mě byla spadlá kláda, na kterou před chvílí Harry vyskládal několik starých plechovek a skleněných lahví.

„Věř mi, že to nebude zase tak strašné, jak si myslíš.“ pronesl Harry, čímž mě donutil se na něho otočit. Přimhouřila jsem oči a zavrtěla jsem hlavou, protože jsem si pořád stála za tím, že zbraně jsou příšerná věc a stála si zatím, že chci mít s nimi co nejméně společného, ovšem můj vztah s Harrym mi to znemožňoval.

„Bude to totiž ještě horší.“ řekla jsem, a když jsem si všimla, jak se tváří, tak jsem na něho ještě vyplázla hravě jazyk. Harry si tiše povzdychl a zavrtěl pro sebe hlavou, dál se to rozhodl neřešit. Zašmátral za svými zády, a pak vytáhl černou zbraň. Na sucho jsem polkla, když se ke mně přibližoval.

„Jdeme na to.“ oznámil, načež mi pistoli podal. Vzala jsem si jí od něho, během čeho bylo vidět, že mám z té věci respekt, což byla pravda. Mála jsem umřela kvůli střelné ráně, proto se to ode mě dalo očekávat. „Nemusíš se bát. Není ani odjištěná.“ pronesl Harry a já k němu vzhlédla. Díval se na mě vážným pohledem, který ovšem zároveň působil tak mile. Jako kdyby se mě snažil uklidnit.

„Stejně mě to neuklidňuje.“ řekla jsem popravdě, a pak se dál nervózně kousala do rtu. Koukla jsem se zpátky na zbraň, která byla mnohem těžší, než se na první pohled zdálo. „No, co dál?“ zeptala jsem se a tázavě povytáhla obočí. Chvíli bylo ticho, načež si Harry stoupl za mě a chytil mé ruce do těch jeho, aby mi mohl všechno názorně ukázat.

„Nejdřív jí musíš odjistit.“ řekl, během čeho jsem cítila, jak mi dýchá na krk. Teď jsem nevěděla, z čeho jsem víc nervózní. Jestli z přítomnosti Harryho nebo zbraně v mé ruce. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, tak to rozhodně nebylo dobře. Potřebovala jsem se uklidnit, pokud jsem to chtěla zvládnout. „Takhle.“ pronesl Harry, načež pohnul svými rukama a zároveň i mými, aby mi ukázal, jak na to.

„Dobře.“ vydechla jsem, abych mu dala najevo, že to zatím chápu.

„Teď už si musíš dávat pozor, protože zbraň může každou chvíli vystřelit.“ oznámil mi. Přikývla jsem na souhlas, během čeho jsem cítila, jak tlačí svou hruď na má záda. „Teď tě pustím a budu ti jenom říkat, co dělat.“ pronesl, načež jsem ucítila, jak už mě nedržel za ruce. Trochu jsem se zamračila, protože předtím jsem si připadal o dost jistěji.

„Co teď?“ položila jsem otázku Harrymu, jelikož nic neříkal.

„Natáhni ruce před sebe.“ pobídl mě a já udělala, jak říkal. Dala jsem paže před sebe, přičemž jsem rukojeť pistole držela pevně v obou rukách. „Dej si vždycky pozor, abys měla ruce pod koutkem.“ řekl. Kývla jsem na souhlas, ovšem on se zeptal. „Rozumíš? To je opravdu důležité.“ dodal.