Šla jsem tmavou chodbou za Harrym, který následoval tu dívku jménem Noah. Věděla jsem, že Liamovi musím pomoc, udělala bych to stejně, i kdyby mi tenkrát s Rose nezachránil život. Jednoduše by mi moje svědomí nedovolilo, abych někoho neošetřila, když to potřebuje, i přesto, že to znamenalo, že tam bude Harry.
„A co se vlastně stalo?“ zeptal se z ničeho nic pořád chladným hlasem Harry, předpokládala jsem, že otázka byla směřovaná Noah, protože já o tom samozřejmě nic nevěděla a upřímně, ani jsem o tom nic nechtěla vědět, už ne. Tahle část života už byla za mnou, nechtěla jsem se do ničeho podobného znovu zaplétat, i když jen okrajově. Chtěla jsem jednoduše normální život, který mi v posledních letech byl dopřáván.
„Přesně nevím.“ odpověděla, načež trochu popotáhla, a pak pokračovala dál v mluvení. „Šli na obchůzku jako vždycky, potom už volal Jack s tím, co se stalo.“ vysvětlila, a pár vteřin potom zastavila před zavřenými dveřmi, za kterými se nejspíš nacházel zraněný Liam.
„Dobře.“ řekl jí na to jednoduše Harry. „Jdi zatím dovnitř, Noah. Hned tam přijdeme.“ dodal, což způsobilo, že si nás oba ta dívka přeměřila pohledem, během čeho se zamračila. „Jdi.“ zopakoval Harry zrovna ne dvakrát příjemným hlasem, Noah přikývla a pak vešla dovnitř s nečitelným výrazem na tváři, bylo mi jí líto, nikdo si nezasloužil, aby se k němu někdo takhle choval.
Najednou zavládlo ticho, Harry se na mě koukl a já mu pohled oplácela, už jsem nebyla ta malá holčička, která by hned sklopila pohled a dělala, že zkoumat špičky jejích bot je to nejzajímavější, co má v tuhle chvíli na práci. Harry udělal krok vpřed a já se trochu zamračila, jelikož se mi to nelíbilo. Chtěla jsem už říct, že jdu, protože nemá cenu tady ztrácet čas civěním na sebe, ale nakonec promluvil.
„Nemusíš to dělat kvůli mně.“ pronesl a jeho tón hlasu byl teď daleko měkčí a příjemnější, také tišší než obvykle. „Nebo protože si myslíš, že to musíš udělat.“ dodal a já jenom zavrtěla hlavou, než jsem si tiše povzdychla.
„Nedělám to kvůli tobě. Dělám to kvůli němu, zachránil mě a Rose život.“ řekla jsem a teprve potom si uvědomila, že ta slova vyzněla možná až moc krutě, ale omlouvat jsem se nechtěla, místo toho jsem se jen kousla do rtu. Jeho výraz ve tváři se změnil, už byl zase nečitelný. „A teď jestli mě omluvíš, musím mu jít pomoc a zavolat Destiny a,“ nedokončila jsem to, místo toho si jen tiše povzdychla, jelikož jsem věděla, že si budu muset něco vymyslet a lhát jí, jako dřív, když jsem lhala všem ostatním.
„Proč mi budeš muset zavolat?“ ozval se najednou za mnou hlas Destiny, otočila jsem se jejím směrem a spatřila, jak mě pozoruje s rukama založenýma na hrudi a tázavě povytáhnutým obočím, kterým jasně naznačovala, že čeká, až to vysvětlím.
„Poslouchej mě,“ začala jsem a potom se na chvíli odmlčela, abych si promyslela to, co chci říct. „Musíš teď odejít, vysvětlím ti to pak, přísahám.“ řekla jsem, a přitom doufala, že doopravdy odejde, ale jak jsem Destiny znala, tak jsem věděla, že bude stejně paličatá jako vždycky já a zůstane tady.
„Charlotte, co se děje?“ zeptala se znepokojeně a udělala pár kroků vpřed, načež se podívala na Harryho s přimhouřenýma očima, díky čemu jsem poznala, že se jí něco nezdá. Po chvíli se podívala na mě, během čeho jsem si nervózně pohrávala s lemem šatů.
„Je to složitý.“ přiznala jsem a vlastně jsem nelhala, protože to doopravdy bylo komplikované. „A jak jsem řekla, vysvětlím ti to, ale teď, prosím tě, odejdi.“ řekla jsem znovu, ale podle toho, jak se zatvářila, jsem poznala, že neodejde. „Tak pojď.“ řekla jsem nakonec a mávla rukou, aby mě následovala, ignorovala jsem Harryho, který se na mě díval pořád pohledem, ze kterého jsem nic nedokázala poznat.
Do místnosti jsem vešla jako první a v ten moment na mě směřovali pohledy všech, většina se tvářila, jako kdyby právě viděli ducha, teda hlavně Zayn, i když během pár vteřin měl na jeho tváři zase ten neutrální výraz. Liam se na mě díval nevěřícným pohledem, během čeho ležel na pohovce s obvazy od krve obvázanými kolem stehna. Vedle něho seděla nějaká neznámá blonďatá dívka, která ho držela za ruku, neviděla jsem jí do tváře.
„Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se Destiny, která mi po chvíli zmateně přikývla v odpovědi, když pochopila, jak to myslím. Pomalu jsem se rozešla k pohovce, a pak se posadila na její kraj, jelikož ta dívka mi uhnula, ovšem jenom díky tomu, že jí to Harry, stojící v pozadí, řekl. „Budu potřebovat obvazy, jehlu, nit a zapalovač.“ oznámila jsem potom, co jsem se podívala na Liamovo bodnou ránu na stehnu. Než jsem se nadála, tak všechny ty věci, o které jsem si řekla, byli u mě. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu se uklidňoval tím, že dřív už jsem zvládla něco podobného a to jsem neměla dokonce ohledně toho školu. Sice jsem teď byla doktorka, ale tohle stejně bylo jiné, neměla jsem tu všechny věci, které bych měla mít, abych mu mohla 100% pomoc, nemluvě o tom, že jsem se cítila jednoduše divně, když mě sledovalo tolik párů očí. Vzala jsem do ruky jehlu, do druhé zapalovač a začala.
♦
Něco jsem zamručela, předtím než jsem se převalila na druhý bok. Jakmile mi došlo, že jsem někde, kde to neznám, tak jsem pomalu otevřela oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si přivykla na ostré denní světlo, které bylo v prostorné místnosti díky velkému oknu. Posadila jsem, a přitom si promnula oči, během čeho se mi v hlavě začalo vybavovat, co se všechno předtím stalo. Nejdřív jsem si myslela, že je to třeba nějaký jeden z mých bláznivých snů, ovšem když jsem uviděla Harryho sedícího v křesle, bylo jasné, že je to všechno krutá realita.
„Dobré ráno, nebo spíš odpoledne?“ pronesl pobaveně Harry, když si všiml, že jsem vzhůru. Nechápavě jsem se na něho podívala, jak je možné, že tak často mění nálady? Ovšem potom jsem začala uvažovat nad tím, jak jsem se dostala sem. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, jak jsem si potom všem šla umýt ruce, a pak se posadila s pocitem, že má oční víčka váží nejméně tunu.
„Co?“ zeptala jsem se ho zmateně. „Kolik už je hodin?“ položila jsem hned na to další otázku, přičemž jsem vstala, ovšem tak rychle, že se mi zamotala hlava a objevili se mi mžitky před očima. Než jsem se nadála, tak jsem ucítila Harryho ruku, kolem mého pasu.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se znepokojeně.
„Ehm, už jo. Jenom se mi trochu zamotala hlava.“ vysvětlila jsem s nervózním a zároveň nepatrným úsměvem na tváři, kterým jsem ho chtěla ujistit, že jsem vážně už v pohodě, což byla pravda. Najednou mi došlo, že mě drží, proto jsem udělala krok dozadu, díky čemu jeho ruka zmizela z mého těla. „Měla bych jít.“ oznámila jsem jednoduše, a pak se rozešla hned ke dveřím, ale hned na to se zastavila, když mi něco došlo. „Kde je Destiny?“ zeptala jsem, protože jsem si uvědomila, že bohužel u toho všeho byla.
„Čeká na tebe.“ ujistil mě, na což jsem mu jenom kývla, než jsem se znovu rozešla ke dveřím, už jsem měla ruku na klice, když znovu promluvil. „Přijdeš, ehm, zkontrolovat Liama?“ položil otázku docela nejistým hlasem. Zastavila jsem se a chvíli se nehýbala, přemýšlela jsem nad odpovědí, potom, když jsem si byla jistá, co chci říct, tak jsem se otočila jeho směrem.
„Přijdu.“ odpověděla jsem.
--------------------------------------------------------------
♦ A je tady další část, ze kterou nejsem vůbec spokojená, jelikož jsem neměla sebemenší ponětí, co psát a podle toho to tak vypadá, takže se vám všem za to moc omlouvám :D Mimochodem koukněte jaký krásný obrázek jsem našla :D →
♦ Chci začít psát delší části, ovšem u téhle to prostě delší nešlo udělat, nemluvě o tom, že mě to neuvěřitelně vyčerpalo, proto si jdu opět pustit Arrow :3 Ale to vám je asi jedno :D
♦ Jinak moc by mě potěšilo, kdyby jste napsali váš názor do komentářů a nebo dali votes, pokud se vám část líbila :) A nakonec klidně mi tady na wattpadu nebo na FB napište, ráda si s váma popovídám :))
ČTEŠ
BACKFIRE || Sequel to Spitfire
Fanfiction"Je ode mě příliš sobecké chtít tě zpátky ve svém životě?" 5 let. Tak dlouho uplynulo od té doby, co se jejich cesty rozdělily, ovšem teď se znovu střetávají. Ona je jiná, on je jiný, avšak něco se nezměnilo.
