BACKFIRE || Sequel to Spitfire

7. chapter

„Vážně s náma nechceš zajít na skleničku?“ zeptala se mě Becky, moje kolegyně, která byla jenom o kousek starší než já. Koukla jsem na ní, potom, co jsem si vytáhla ze skříňky svoje sako krémového odstínu. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, díky. Už jsem domluvená s Aidnem, že mě vyzvedne.“ odpověděla jsem popravdě, jelikož ráno mi volal s tím, že po práci bychom si mohli někam zajít, nebyla jsem proti a upřímně, i kdybych s ním domluvená nebyla, tak bych s Becky a ostatními nikam nešla, protože mě to nějak nelákalo. „Možná někdy příště.“ dodala jsem s menším úsměvem, a pak si to sako přehodila jen přes ramena, protože jsem si byla jistá tím, že venku je určitě teplo.

„Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, tak jste zvaní oba.“ řekla s širokým úsměvem na tváři, načež zavřela svojí skříňku a upřela pohled na mě. „Když tak budeme u Berryho.“ oznámila, přikývla jsem jí, jakože to beru případně na vědomí. U Berryho, tak se jmenoval menší bar kousek od nemocnice, párkrát jsem tam už byla a působilo to tam příjemně, hlavně díky tomu, že tam nechodilo moc lidí a byl tam klid.

„Fajn.“ řekla jsem jednoduše, a pak přikývla. Nakonec jsem vytáhla ze skříňky svojí kabelku a podívala se na telefon, všimla jsem si, že tam mám zmeškaný hovor od Aidena, nejspíš volal kvůli tomu, kde jsem, protože jsem už měla patnácti minutové zpoždění. „Musím jít, Aiden čeká.“ oznámila jsem prostě, a pak zaklapla svojí skříňku. „Měj se.“ rozloučila jsem se s ní, a k tomu se usmála.

„Ty taky.“ mávla na mě Becky. Rozešla jsem se ven z šatny, přes chodbu jsem došla k výtahům, zmáčkla tlačítko a chvíli čekala, než se kovové dveře otevřely. Nastoupila jsem dovnitř a sjela až do přízemí, odkud jsem se vydala hlavním vchodem ven z nemocnice. Když jsem stála venku, rozhlédla jsem se a můj pohled se zastavil na Aidenovi, který stál pár metrů ode mě, na tváři se mi objevil široký úsměv, když jsem se k němu vydala.

„Ahoj.“ pozdravil mě, potom co udělala také pár kroků směrem ke mně. Podle toho, že měl na sobě oblek, jsem poznala, že jde rovnou z práce, a že tam byl zase trochu přesčas, protože se nestihl dojít domů převléknout. Nezazlívala jsem mu to, jelikož kariéra pro mě byla také důležitá.

„Ahoj.“ řekla jsem, a když jsem byla nakonec u něho, tak jsem si stoupla na špičky, abych ho mohla políbit, což jsem taky udělala. Krátce jsme spojily naše rty, než jsme se od sebe odtáhly, ale naše těla byla pořád blízko u sebe. „Jak ses dneska měl?“ zeptala jsem se ho s úsměvem a trochu zaklonila hlavu, abych mu viděla do tváře.  

„Docela dobře, ale jsem rád, že jsem už vypadl z kanceláře. Děláme na jednom případu a mám pocit, že mi z toho hrábne.“ odpověděl, načež se trochu zasmál. „A co ty? Zachránila si dneska pár životů?“ položil mi stejnou otázku pobaveným tónem hlasu, během čeho mě objal rukou kolem ramen a přitáhl si mě tím blíž.

„Ne, ale ošetřila jsem pár zlomených rukou a nohou a zašila pár ran.“ odpověděla jsem mu stejně podbarveným hlasem, k čemu se mi na tváři objevil široký úsměv. „Kam půjdeme?“ položila jsem otázku, jelikož mi bylo jasné, že nemůžeme zůstat stát na chodníku před nemocnicí.

„Nevím, možná někam na jídlo?“ navrhl a já s radostí přikývla, protože jsem měla docela hlad. „Co takhle zkusit tu novou italskou restauraci kousek odsud?“ dodal a tázavě povytáhl obočí, čekal, co na tu řeknu.

„Jo, to zní fajn.“ řekla jsem a opravdu jsem to tak i myslela, protože italskou kuchyni jsem zbožňovala. Jak pizzu, tak i těstoviny, prostě všechno. Usmála jsem se, když jsme se rozešli k jeho autu, během čeho mě Aiden objímal rukou kolem ramen, čímž si mě tiskl blíž k sobě. Když jsme procházeli parkovištěm, najednou mnou proběhl podivný pocit, rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nakonec jsem jen nad sebou zavrtěla hlavou a tiše si povzdychla, protože jsem neviděla nic, co by mě mělo znepokojovat.