BACKFIRE || Sequel to Spitfire

Epilog

Byla mi strašná zima, i když bylo nad dvacet stupňů a nefoukal ani sebemenší vánek. Založila jsem si ruce na hrudi, abych se alespoň trochu zahřála a dál sledovala před sebou několik lidí v černém oblečení. Stáli kolem hrobu a loučili se s osobou, kterou milovali. Aidenem. Jeho smrt byla pro ně všechny nečekaná a těžká. Byl syn, bratr a úžasný kamarád. Nesnášela jsem se za to, že nemohl žít dál a to jenom kvůli mě. Kdyby mě nepotkal, žil by pravděpodobně šťastně a mnohem déle.

Neměla jsem odvahu jít blíž, což bylo zbabělé, ale nemohla bych se podívat Destiny do očí. Brečela, třásla se, stejně tak jako její matka. Otec stál u nich a díval se před sebe, nedával najevo žádné své emoce, ale nebylo pochyb o tom, že byl na tom také špatně. Také bych brečela, ale žádné slzy jsem snad už ani neměla, cítila jsme se otupělá.

Zavřela jsem oči a zhluboka nadechla, načež se mi v hlavě opět vybavil obraz noci, kdy zemřel Aiden i Trevor. Pravdě řečeno, umřela jsem i já, fyzicky jsem žila, ovšem psychicky ne. Cítila jsem jen prázdnotu a nenávist vůči mě, nezasloužila jsem si žít. Nenáleželo mi, abych tady teď stála nebo odletěla s Harrym do Evropy. 

V kabelce jsem měla letenku, která mi rezervovala místo v odpoledním letu. Už teď jsem věděla, že nepřijedu za Harrym na letiště. Nemohla jsem, nebylo by to správné. Obětovala jsem pro něj už příliš mnoho a jednoduše jsem si nechtěla dovolit být šťastná, nezasloužila jsem si to. Neměla jsem sice ponětí, co budu teď dělat, ale věděla jsem, že se nemůžu vrátit ke svému životu jako kdyby se nic nestalo.

Událo se tolik věcí a poznamenaly mě, už jsem nebyla ta stará Charlotte, která viděla ve všem jen lepší stránku a věřila v dobro. Ne, byla jsem naprosto jiný člověk, nepoznávala jsem se a nedivila bych se ani kdyby mě nepoznávali moji nejbližší. 

Otevřela jsem oči a upravila si sluneční brýle, které jsem měla nasazené, abych zakryla své oči, pod kterými jsem měla velké kruhy z nevyspání. Nemohla jsem pořádně usnout, jen jsem se převalovala a přemýšlela, hlavně nad tím, proč Aaron zabil Trevora. Vše mi zapadlo v jednu vteřinu do sebe. Mohl se dostat na jeho místo, řídit vše, co měl doteď pod palcem Trevor. Překvapovalo mě však, že jsme dýchali ještě společně s Harrym. Nejspíš v Aaronovi zůstala kapka dobra, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.

Upřela jsem svojí pozornost opět k lidem, kteří postupně odcházeli, ovšem ještě předtím hodili růži do hrobu. Semkla jsem pevně rty k sobě, zvlášť když jsem viděla svou bývalou nejlepší kamarádku, jak váhavě odcházela pryč v náručích svého otce, jinak by nejspíš nebyla schopná udělat ani krok.

Než jsem se nadála, všichni odešli pryč a na hřbitově jsem zůstala jen já. Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem stála ještě na místě než jsem se odhodlala udělat krok vpřed. Pomalu jsem mířila k náhrobku, na kterém bylo napsáno Aidenovo jméno, datum jeho narození a jeho úmrtí. Také tam byla jeho fotka, usmíval se na ní. 

V hlavě jsem měla předtím tolik věcí, které jsem chtěla Aidenovi říct. Znělo to šíleně, ale měla jsem potřebu se mu za všechno omluvit a vysvětlit mu vše, i když už nebyl mezi námi. Teď jsem byla schopná stát jen na místě a zírat na jeho fotografii. Každou vteřinu se mi hůř dýchalo a nohy mi připadaly slabší.

Padla jsem před sebe na kolena, aniž bych si to pořádně uvědomila. Teď jsem byla na samotném dnu, i když jsem si ještě ráno myslela, že hlouběji být nemohu, ovšem opak byl pravdou. Zhluboka jsem se nadechla a otřela si jedinou slzu, která mi teď stékala po tváři. 

"Promiň." zašeptala jsem tiše slovo, které jsem mu už řekla tisíckrát.

--------------------

♦ Ano, tohle je konec Backfire! Popravdě nemůžu uvěřit, že je to tady, jelikož tahle povídka mě doprovázela od začátků na Wattpadu a strašně moc pro mě znamená. Když si přečtu první kapitoly, stydím se za ně, ale postupem času je vidět určitý pokrok, aspoň teda tak mi to připadá. Charlotte mi přirostla k srdci, nejenom proto, že jsem do ní dala kus sebe, ale trochu představovala někoho, kým bych chtěla být. Vidět dobré věci a mít naději i v těch nejhorších momentech života.

♦ A hlavně teď nesmím zapomenout poděkovat vám všem, kteří jste dočetli až sem, protože jste museli mít se mnou obrovskou trpělivost! Vím, že jsem nepřidávala zrovna pravidelně a opravdu mě to mrzí, ovšem den by musel být nafukovací a mít pár hodin navíc, aby to tak šlo. Takže ještě jednou, moc děkuju, moc to pro mě znamená, že jste četli mou povídku <3

♦ Všechno jednou končí a právě tenhle moment přichází i s Backfire. Doufám, že se s vámi "uvidím" i u dalších mých povídek anebo že si na mě případně někdy vzpomenete!

S láskou,

Charlotte