BACKFIRE || Sequel to Spitfire

20. chapter

Nevím, co si přesně Harry představoval pod chvílí, ale tohle bylo mnohem víc, než chvíle. Tiše jsem si povzdychla a vypnula rádio, ve kterém zrovna hráli mně neznámou písničku. Nenamáhala jsem se natahovat pro berle, které byly položené na zadní sedačce, místo toho jsem otevřela dveře a pomalu vystoupila z auta. Přes to, že byl podvečer, bylo pořád strašné teplo, i když mi to možná přišlo kvůli tomu, že klimatizace v autě byla celou dobu puštěná.

Přimhouřila jsem trochu oči a porozhlédla se po okolí, což byla jenom příroda a nic jiného. Děsila mě představa, že v nejbližším okolí nikdo není, kromě těch pár lidí z motelu. Raději jsem zavrtěla hlavou, abych vyhnala všechny špatné myšlenky z hlavy, a pak si vytáhla mobil z kapsy. Nebyl tady zrovna nejlepší signál, ale aspoň tady nějaký byl. Všimla jsem si, že mám pár zpráv, jak od Aidena, tak i od Destiny. Hned jsem jim odepsala, a pak vrátila telefon zpátky do kapsy. Jelikož Harry pořád nešel, rozhodla jsem se jít za ním. Pomalu jsem se rozešla ke dveřím, za kterými by měla být teoreticky recepce. Při každém kroku mě zabolel ten kotník, ale nebylo to nic, co bych nezvládla, navíc jsem byla moc líná na to, abych se vrátila pro berle.

"Neříkal jsem ti, abys zůstala v autě?" uslyšela jsem z ničeho nic Harryho hlas, který byl částečně podbarvený naštváním, ale zároveň i pobavením. Jen jsem se nevině uculila a zastavila se na místě, přičemž jsem čekala, než Harry dojde ke mně. "Vlastně jsem měl vědět, že vylezeš, protože děláš vždycky přesný opak toho, co ti řeknu." dodal po chvíli s povzdychem.

"Na to jsi přišel až teď?" zeptala jsem se ho se smíchem a tázavě povytáhla obočí. Celou dobu jsem na něho upírala pohled, proto jsem nemohla přehlédnout, jak se zhluboka nadechl a zavrtěl pobaveně hlavou.

"Ne." odpověděl mi, a potom zvedl koutek v nepatrném úšklebku. "Jinak kde máš berle?" položil Harry po chvíli otázku a já se znovu zatvářila, jako nevinnost sama. "Že se ptám." zamumlal si pro sebe, a hned na to mluvil dál. "Doktor ti je nedal jen tak." pronesl kázavě. Protočila jsem oči.

"Já jsem taky doktor, takže si nedělej obavy." řekla jsem s našpulenými rty. "Jinak sehnal jsi pokoj?" zeptala jsem se ho a tázavě povytáhla obočí. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli by nebylo lepší, kdybychom jeli dál, i přesto, že auto bylo nejspíš rozbité.

"Ehm, jo." odpověděl Harry, načež mi hned ukázal klíč s kovovým přívěškem, na kterém bylo napsané číslo třicet jedna. "Jinak víš, že je tady vzadu bazén?" zeptal se mě Harry a já zavrtěla hlavou, protože jsem to opravdu nevěděla, už hlavně proto, že jsem neměla jak.

"To je sice pěkný, ale vsadím se, že je vypuštěný a slouží spíš jako skládka nebo podobně." neodpustila jsem si říct vzhledem k tomu, jak to tady vypadalo v okolí. "Ale to je jedno. Vezmeme věci a půjdeme se ubytovat?" položila jsem otázku, a než jsem se nadála, dočkala jsem se odpovědi.

"Ne, nejdřív tebe odnesu na pokoj, a pak se vrátím pro věci." oznámil, a pak hned na to mě vzal do náruče, popravdě se to seběhlo tak rychle, že jsem nestačila nic udělat, kromě toho, že jsem mu dala instinktivně ruce kolem krku.

"Víš, že bych zvládla dojít sama?" zeptala jsem se ho, během čeho se on rozešel směrem k našemu pokoji, který byl nejspíš v prvním patře, vzhledem k tomu, že mě právě nesl nahoru do schodů.

"Vím, ale musela by sis vzít berle, a jak už jsem říkal, jsi s nimi strašně pomalá." vysvětlil a já se na něho trochu zašklebila. "Takhle je to rychlejší." dodal po chvíli, a pak zastavil před dveřmi, které měly dřív nejspíš bílou barvu, teď působily nažloutle.

"Myslím, že vzhledem k situaci máme času dost." pronesla jsem a sledovala, jak Harry odemkl jednou rukou dveře, načež do nich lehce kopnul, aby se otevřely. "Navíc, kdo říká, že bych musela mít berle. Zvládla bych to do nich." řekla jsem po chvíli sebevědomě, což způsobilo, že si Harry tiše povzdychl a zavrtěl hlavou.