Vyšla jsem z nemocnice a zhluboka si oddychla, protože služba byla za mnou. Nešlo o tom, že by mě to nebavilo, naopak, milovala jsem, že jsem mohla pomáhat lidem, ale mít noční na pohotovosti bylo vyčerpávající, zvlášť, když se člověk ani trochu nezastavil. Protože jsem se, co nejdřív chtěla dostat domů a vyspat se, rozešla jsem se směrem ke stanici metra, která byla vzdálená naštěstí jenom kousek od centrální nemocnice, ve které jsem pracovala. Jelikož svítilo sluníčko, vytáhala jsem si z kabelky sluneční brýle a nasadila si je. Milovala jsem začátek léta, navíc tady n New Yorku. Bylo sice teplo, ale ne žádné šílené pařáky, navíc většinou foukal slabý příjemný vánek. Když už jsem byla skoro u metra, uslyšela jsme hrát mojí oblíbenou písničku, hned vteřinu na to mi došlo, že je to vyzvánění mého telefonu, který jsem proto vytáhla z kapsy. Podívala jsem se, kdo mi volá. Destiny. Klikla jsem na zelené sluchátko a přiložila si telefon k uchu.
„Ahoj.“ pozdravila jsem jí a opřela se o zábradlí, které bylo u vstupu do metra, do kterého jsem nemohla jít, protože jinak bych ztratila signál. „Co potřebuješ?“ položila jsem jí otázku, protože mi bylo jasné, že mi nevolá, aby se mě zeptala, jak se mám nebo podobně.
„Ahoj.“ oplatila mi můj pozdrav, načež se trochu odmlčela, a pak mi odpověděla na moji otázku. „Jak jsme byli předevčírem v tom klubu, tak jsme tam ztratila peněženku. Ale naštěstí jí našli a díky tomu, že tam mám vizitku, tak mi zavolali. Skočíš tam se mnou?“ zeptala se a já si jen tiše pro sebe povzdychla, protože poslední na co jsem měla náladu, bylo jít do toho klubu pro ztracenou peněženku. Potom, co jsme odtamtud odešli, jsem si slíbila, že už tam nikdy nevlezu, jelikož jsem nechtěla riskovat, že bych tam mohla znovu potkat jeho. Sice to bylo nepravděpodobné, ale jedno setkání mi stačilo, už tak to udělala se mnou víc, než bych čekala.
„Destiny, měla jsem noční a jedinou věc, kterou při troše štěstí teď zvládnu, bude dopravit se do postele.“ řekla jsem jí, přičemž jsem sledovala rušnou ranní dopravu. Fascinovalo mě kolik lidí někam spěchá, tohle město působilo jako zrychlené, ale líbilo se mi to. Bylo to něco jiného, než v mém rodném městě.
„Ale no tak, přeci mě tam nenecháš jít samotnou.“ postěžovala si a já nad tím jenom protočila oči. „Vedle je kavárna, pak si tam skočíme a já to koupím kafe.“ navrhla, a když jsem jí neodpověděla, tak ještě zvětšila svojí nabídku. „A nějaký dort k snídani.“ dodala a mě bylo jasné, že jinou možnost než jít nemám. Proč si jenom vybírám takovéhle kamarádky, které mě ke všemu dokopou?
„Fajn.“ rezignovala jsem nakonec s povzdychem. „Právě jdu do metra, setkáme se tak za dvacet minut na Chamber Street?“ zeptala jsem se jí, jelikož to byla nejbližší zastávka u toho klubu.
„Jasně. Za dvacet minut jsem tam.“ řekla a v pozadí zněl šramot, bylo mi jasné, že zrovna pobíhá po bytě a hledá klíče a podobně, to bylo u ní totiž zvykem. „Měj se.“ rozloučila se, pak zavěsila hovor, aniž bych se s ní stihla rozloučit, nejspíš to udělala proto, abych neměla šanci si to náhodou ještě rozmyslet.
Jak jsem slíbila, doopravdy jsem o dvacet minut později stála před stanicí metra na Chamber Street a Destiny měla jediné štěstí, že tam stála taky. Hned jak si mě všimla, tak se jí na tváři objevil široký úsměv, přičemž si telefon zastrčila do menší kabelky, kterou měla přehozenou přes rameno.
„Ahoj.“ pozdravila mě znovu, a přitom udělala pár kroků v před ke mně. „Jsi fakt zlato, že se mnou jdeš.“dodala hned na to a jakmile stála přede mnou, tak mě krátce objala, což dělala vždycky, když jsme se potkali. Už jsem si na to za tu dobu nějak zvykla. „Moc ti to sluší. Jinak ty šaty jsou krásný. Kde na takový věci chodíš?“ zeptala se a já si nebyla jistá, jestli to myslela vážně nebo jen řečnicky.
„Díky.“ řekla jsem jí, přičemž se mi na tváři objevil nepatrný úsměv. Popravdě jsem si nepřipadala ani trochu dobře, byla jsem unavená a chtěla jsem sprchu. Nemluvě o vlasech, které jsem měla stažené v drdolu, aby vypadaly alespoň trochu k světu. „A ty šaty jsou z jednoho obchodu na rohu Camberlin street. Nedávno jsem tam byla s Jolene.“ odpověděla jsem jí na otázku a přitom si u nich upravila lem, který dosahoval asi do poloviny mých stehen. Celkově ty šaty byly celé černé s drobnými kytičkami bílé barvy, které byly rozseté náhodně po celé ploše.
„Tak tam někdy určitě zajdeme.“ mrkl na mě s úsměvem Destiny, načež jsme se obě rozešli směrem k tomu klubu. „Vlastně bychom mohli celkově někdy zajít na nákupy. Je léto a já nemám nic pořádně na sebe. Co ty na to?“ navrhla a já souhlasně přikývla, protože jsem potřebovala pár věcí.
„Jo, to by bylo fajn.“ odpověděla jsem jí.
♦
„Já tu počkám.“ řekla jsem Destiny, když jsme už byli v tom klubu a ten číšník, nebo kdo to byl, jí oznámil, že má jít s ním dozadu do kanceláře, aby jí mohl dát tu peněženku, kterou uložil do trezoru nebo co. V tuhle dobu tu nebylo ani živáčka, jelikož bylo zavřeno, čemuž se nedalo divit, když bylo něco po deváté ranní.
„Ok. Jsem tu hned.“ pověděla mi ještě předtím, než zmizela v nějakých dveřích. Posadila jsem se na barovou židličku a porozhlédla se po prázdném klubu, který teď vypadal minimálně dvakrát větší. V hlavě se mi vybavila vzpomínka z předvčerejška, kdy jsem tu potkala jeho. Kdybych zavřela oči, byla jsem si jistá tím, že bych to dokázala prožít jakoby celé znova. Ovšem v tomhle stavu jsem zavírat oči nesměla, pokud jsem nechtěla hned usnout tady na baru. Napadlo mě, že by mi pomohlo, kdybych si došla na záchody a aspoň si opláchla obličej, čímž bych se možná trochu probrala.
Seskočila jsem z barové stoličky a zamířila směrem, o kterém jsem si myslela, že vede směrem k toaletám. Vešla jsem do úzké chodby, kterou osvětlovaly jenom ostré bodová světla, pokračovala jsem rovně v chůzi a pak po chvíli zabočila do leva, a pak ještě jednou doprava. Najednou mi došlo, že jsem naprosto někde jinde, hlavně proto, že po každé straně bylo několik dveří, které ovšem nevedly na místo, na které jsem se chtěla dostat. Už jsem se chystala otočit a vrátit se zpátky, když jsem ucítila dotek na svém rameni.
„Tady nemáte, co dělat.“ promluvil nějaký chlápek hlubokým hlasem, když jsem se na něho otočila, tak jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do tváře. Měřil nejméně dva metry a už na první dojem jsem věděla, že u každého musel budit respekt, nejen kvůli obřím svalům na rukou.
„Já-já se jenom ztratila. Hle-“ chtěla jsem pokračovat dál a vysvětlit to, ovšem on mě přerušil prudkým zavrtěním hlavy. Jeho stisk se přesunul na můj loket, přičemž promluvil.
„Mně to vysvětlovat nemusíte.“ pronesl směrem ke mně hraně milým hlasem, přičemž škubnul rukou dopředu, čímž mi naznačil, ať jdu dopředu, což jsem udělala, protože jsem neměla jinou možnost, navíc jsem si naivně myslela, že mě doprovodí ven. „Ovšem jemu ano.“ dodal, když jsme zastavili o pár metrů dál u dveří, na které zaklepal, ovšem nečekal na odpověď a hned otevřel. Mě strčil dovnitř první a můj dech se zastavil, když jsem viděla osobu, která seděla za stolem.
„Harry.“ špitla jsem pro sebe neslyšně.
----------------------------------------------------------
♦ Další jejich setkání! Co na to říkáte? :D Tahle část mě bavila psát, celkově jako celý Backfire, proto očekávejte nové části mnohem častěji :)
♦ Jinak u prvního dílu jste si mě rozmazlili komentáři a votes, tudíž mě trochu mrzí, že u minulého dílu jste trochu méně komentovali, ale nechci vás do ničeho nutit :) Ale moc by pro mě znamenalo, a taky by mě potěšilo, kdyby jste napsali svůj názor do kometářů :)
ČTEŠ
BACKFIRE || Sequel to Spitfire
Fanfiction"Je ode mě příliš sobecké chtít tě zpátky ve svém životě?" 5 let. Tak dlouho uplynulo od té doby, co se jejich cesty rozdělily, ovšem teď se znovu střetávají. Ona je jiná, on je jiný, avšak něco se nezměnilo.
